Jsem dítě devadesátých let

1324674916_havelJsem dítě devadesátých let. Byl jsem vychován k životnímu optimismu, k tomu, že zdi se dají bořit mírovou cestou a že svoboda je víc než kus žvance. Bylo snadné na to pamatovat, a to nejen protože na Hradě seděl štít lidí proti papalášům. Pro generaci našich rodičů tak bylo snazší najít odvahu dělat pozitivní věci a pro mnoho lidí bylo snazší se nebát. Nejvyšším představitelem naší země byl chlapík, kterej lidem řekl, že by bylo fajn zkusit se dohodnout, starat se o svět kolem a vytáhnout se tam, kde máme potenciál být. Trochu si vyhrnout rukávy (i nohavice 😉 ), makat a stát se součástí svobodného světa.

Václav Havel ukázal, jak se dá dělat politika bez Machiavelliho: říct lidem, proč a co dělám, jakého výsledku se snažím dopátrat, a přiznat, když se něco nepovede. Propojil nás s celým světem a všude řekl, že Češi jsou zpět. Jeho dílo dodnes dodává inspiraci disidentům a politickým vězňům v totalitních systémech, ať už v Číně, Rusku nebo na Barmě. Tenhle chlapík přinesl do naší kotliny regulérní další civilizační impuls. Nemá z něj bejt žádná modla a někdo, komu by kdokoli měl padat k nohám, ale prostá inspirace, jak se věci taky dají dělat a jak se na ně dá dívat. A dnes, když nás někteří naši ústavní představitelé svými urážlivými a sprostými výroky odstřihávají od celého světa s výjimkou režimu v Ruské federaci, je opět nesmírně důležité ukazovat, že máme vazby a přátelé všude, v každý zemi po celým světě, a že za svobodné a slušné lidi jsme vždy ochotni se postavit.

Jsou lidi, kteří umí pomáhat narovnávat páteře, a Václav Havel byl jedním z nich.

A když už si paní Thanh Mai Nguyen dala tu práci a přeložila to do vietnamštiny, tak uvádím také:) 

Tôi là đứa trẻ của những năm 90.

Tôi đã được dạy dỗ để có một thái độ lạc quan đối với cuộc sống và với một đức tin rằng các bức tường cũng có thể bị phá sập bằng con đường hòa bình, rằng tự do là điều gì đó lớn hơn những lời dông dài.

Lúc bấy giờ ghi nhớ những việc này rất dễ, và không phải chỉ vì có cả hàng đoàn người ngồi làm lá chắn trên Thành cổ Praha để chống lại những kẻ to đầu thuộc hàng ngũ cộng sản.

Vì̀ thế, thế hệ cha mẹ tôi cũng dễ dàng có can đảm hơn để làm những điều tích cực, và với nhiều người, không sợ hãi cũng không còn là điều khó khăn như trước.

Người đàn ông là đại diện cao nhất của nước ta lúc đó, đã phát biểu trước nhân dân cả nước rằng, sẽ rất tốt nếu chúng ta thỏa thuận được với nhau để cùng lo toan, gánh vác mọi chuyện quanh ta và cùng hướng tới những gì chúng ta có đủ tiềm năng để có thể đến đó. Chỉ cần xắn tay áo (và xắn cả gấu quần nữa 😉 ) làm việc cật lực và trở thành một bộ phận của thế giới tự do.

Vaclav Havel đã chỉ ra rằng có thể làm chính trị mà không cần tới Machiavelli: chỉ cần giải thích với người dân tại sao tôi làm việc gì, tôi muốn đạt tới thành quả ra sao, và thừa nhận một khi có việc gì đó không thành. Ông đã nối kết chúng ta với thế giới, đã tuyên bố khắp nơi rằng người Séc đã quay trở lại.

Công trình của ông đã và đang truyền cảm hứng cho giới đối kháng và các tù nhân chính trị ở các chế độ toàn trị, bất kể ở Trung quốc, ở Nga hay là ở Miến điện. Người đàn ông này đã mang đến cái lưu vực nhỏ bé của chúng ta một cú hích mới của nền văn minh.

Ông không phải là thần tượng, hay là một ai đó khiến người ta phải quỳ sụp dưới chân, mà đơn thuần là nguồn cảm hứng, liệu công việc có thể được thu xếp ra sao, và có thể được nhìn nhận như thế nào.

Và ngày nay, khi một số đại diện theo Hiến pháp của chúng ta đang tách chúng ta khỏi toàn thế giới ngoại trừ thể chế của liên bang Nga thông qua những tuyên bố thô tục và đầy xúc phạm của họ, lại một lần nữa, vạch rằng chúng ta có các kết nối và có bạn bè ở khắp mọi nơi, trong mọi đất nước trên toàn thế giới, và chúng ta sẵn sàng đứng lên vì tự do và vì những con người tử tế, là một điều vô cùng quan trọng.

Có những người có khả năng giúp những người khác nắn thẳng lưng, và Vaclav Havel là một người như thế.

Reklamy

#1

16f2ab98363d4ffef84c653a97b67e6a.jpgNáročnější dobu považuji za požehnání – co jiného taky s ní, že ano. Daleko snáze je totiž vidět, která cesta je správná, daleko lépe je v praxi vidět, že násilí plodí násilí a nenávist plodí nenávist. Když pohlédneme druhým do očí, pod všemi koncepty můžeme vidět, že ve všech civilizačních okruzích se najdou chamtiví lidé toužící kontrolovat druhé. Pod nimi se nachází nevědomí lidé toužící být kontrolováni, protože si neumí představit nic jiného – svoboda žít je pro ně neznámý prostor, z něhož mají panickou hrůzu. A pak máme naštěstí lidi, co dobře rozumí tomu, že nejlepší odpovědí na násilí je soucit a nejlepší odpovědí na nenávist je láska a otevřená náruč. Působí to jako chiméra, protože výsledky nevidíte hned. Je to permanentní, celoživotní mravenčí práce, o jejímž smyslu se snadno pochybuje. Ale kdo jednou zakusil moc lásky a soucitu, která v profánním světě zvyklém na bolest a utrpení působí jako cosi nadpřirozeného, ví, že existuje cesta z labyrintu. Neví, kam nás dovede, neví, jak se na ni za každých okolností udržet a neselhávat, ale ví, že existuje. Jmenuje se nezištná láska k cítícím bytostem. Osvobozuje od všech forem strachu a dává člověku sílu, o které si může kdokoli, kdo ji získal násilím, nechat jen zdát. Je to arzenál, který může závidět jakýkoli warlord rozcapený na atomovkách, jakýkoli finanční podvodník lobbující za zákony ušité na míru své kastě a jakýkoli otrokář zneužívající víru pro svůj osobní prospěch. I s těmi je třeba mít soucit, protože se nacházejí na cestě k sebezničení.

Žijeme v Babylonu

Pieter_Bruegel_the_Elder_-_The_Tower_of_Babel_(Vienna)_-_Google_Art_Project_-_edited.jpg

Lidi si nerozumějí, protože si rozumět nechtějí. Kdyby si porozumět chtěli, zjistili by, že ačkoli v jádru chceme všichni to samé, tedy štěstí, mír a absenci utrpení, ale dělí nás od sebe spousty nesmyslných a povrchních bariér, které ve skutečnosti žádnými bariérami nejsou. Naučili nás dějiny nevraživosti a někdy až nenávisti. Naučili nás věřit v posty, rasu a další sociální konstrukty. Čím více si člověk osvojuje schopnosti rozpoznat jejich iluzornost, tím víc může poznávat jiné bytosti, sám sebe a tím blíže se dostává k tomu, co on sám vnímá jako šťastný život – ne co je mu vštěpováno kolektivem, který zatím ještě stále z větší části (alespoň u nás) chce vidět člověka trpět a vinit ze svého utrpení všechno kolem, jen ne sebe sama.

Premiér Sobotka poděkoval českým dobrovolníkům

12278777_10153116362470776_2105403089397324343_n

Po svém návratu z Keleti jsem se seznámil s dívkou, nad kterou někteří mí staří známí nechápavě kroutili hlavou jen proto, že nosí na hlavě kus látky. Dnes tuto drobnou dívku původem z Alžírska, která zde v Praze má již dlouho svůj domov, přijal premiér Sobotka. Sarra žije duchovním životem, podle sebe, necítí se součástí ničeho tak malého jako je společnost jednoho státu, pomáhá, kde může, a klíč k tomu ji porozumět leží daleko za hranicemi její i naší kultury. Tam někde za hranicemi států a civilizací leží sounáležitost mezi lidmi. A někteří museli přijít sakra zdaleka, abychom je mohli obejmout a poznat.

Dějí se velké věci a my budeme mít srdce na správném místě, konat správné věci, odolávat strachu, nenávisti, povýšenosti, hlouposti… Těžko říct, kam dojdeme. Ale víme, že nejdeme po cestě zkázy.

Když zvítězí hodnoty lásky a pravdy v každé civilizaci, vyhráli jsme všichni a všude.

Můj vzkaz 17. 11. 2015 – Václavské náměstí

Milí přátelé (a je vás tady dost, jejichž přátelství jsem si s potěšením vědom) i vážení spoluobčané – spolu se snad spřátelíme někdy v budoucnu, protože nevidím důvod, proč bychom přáteli být nemohli. Jistě se toho nenajde mnoho, co by nás rozdělovalo.

Organizátoři této akce, kteří si k mému potěšení podali před měsícem ruce a domluvili se na společném shromáždění prodemokratických sil, se domnívají, že vám mám co říci, a já, z vděčnosti při pohledu na jejich partnerství, rád přijímám.

17. listopad je krásný den, krásný jako jakýkoli jiný na tomto nádherném světě. Pro nás Čechy má ale hluboký význam. Je připomínkou toho, proč musíme být bdělý a mravný národ. Jsme si dobře vědomi, že boj na život a na smrt s totalitním režimem se nedá vést zevnitř státu, pokud nechceme zkřivit vlas na hlavě nevinným lidem. V zahraničních silách bojovali slavní českoslovenští legionáři, ale i letci RAF, kterým se později z Kremlu řízený totalitní režim v Československu odvděčil za jejich boj za svobodu krutými represemi. Naši hrdinové byli tímto režimem odsuzováni k smrti, ponižováni, či hnáni do dolů jako otroci kopat uran na výrobu jaderných bomb pro Sovětský svaz. Toto není dávná historie. To se odehrálo v době, kdy mí prarodiče byli již dávno dospělými lidmi.

Boj ze zahraničí mnohdy vedli naši slavní intelektuálové a filosofové, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá otec tohoto národa, Tomáš Garrigue Masaryk. Tím rozhodně nesnižuji odpor proti útlaku vzešlý zevnitř státu, jen bych rád poukázal na to, že ve svobodném přístavu se dá jednat mnohem efektivněji a také vznikají důležité spojenecké a diplomatické vazby, které bychom neměli zanedbávat. Právě teď potřebují přístřeší a úkryt k nabrání sil současné i budoucí elity národů týraných válkou a krutými diktaturami. Nehovořím jen o Sýrii, ze které se stalo mezinárodní bojiště bez ohledu na miliony lidí, kteří zde měli či stále mají své domovy. Mluvím i o okupované zemi, kterou máme takříkajíc za humny – o Ukrajině. Hluboce se skláním před odvahou ukrajinského lidu postavit se tyranii a rád bych mu vzkázal jediné – jsme v tom s vámi a nezapomněli jsme na vás.

Často nerozumíme touze po svobodě ostatních lidí, protože jsme sami zlenivěli. Často si neuvědomujeme, že svoboda není neměnný a finální stav, ale vyžaduje trvalou bdělost, angažovanost a podílení se na věcech veřejných. Vážení přátelé, boj za svobodu vedeme právě teď. Pokud ten boj vést odmítneme, máme si co vyčítat. Dnes jsme bezpečný přístav my, a i když v různých institucích vykukují autoritářské síly, my je vidíme a demokratickými a právními prostředky je zaženeme tam, kam patří. Na smetiště dějin, kde budou na stránkách učebnic vždy připomínat, čeho se máme vyvarovat a co již nikdy nesmíme opakovat. Budeme bdělí. Dívám se směrem k pražskému Hradu. Dívám se na člověka, který zastává současný post ministra vnitra, pana Chovance, patrona českých lágrů, ve kterých pan ministr měsíce nesmyslně vězní stovky válečných uprchlíků, dokonce i rodin s nevinnými dětmi, jež zakouší vězeňský režim ve středu Evropy, v naší vlastní zemi. Dívám se i na nám tak blízké Slovensko – na župana Bánskobystrického kraje a aktivního neonacistu Mariana Kotlebu. Pozorujeme malé i velké manipulátory. My o vás víme. Pozorujeme vaše činy a vidíme velmi dobře, že jste motivováni touhou po moci a snahou ovládat svobodné lidi. Víme i to, že Prognostický ústav Československé akademie věd, jehož odchovanci jsou jak Miloš Zeman, tak Václav Klaus, vznikl na popud Jurije Andropova, tehdejšího šéfa sovětské tajné služby KGB proslulé svou nepopsatelnou brutalitou a zločiny proti lidskosti. Nejde o žádnou konspirační teorii. Stačí znát vlastní historii. A já se ptám, opravdu si myslíte, že vám necháme tuto nádhernou zemi?

Přesně před šestasedmdesáti lety nacisté vyhnali generaci našich pradědů z vysokých škol. Pro výstrahu popravili studentské vůdce, na dvanáct set vysokoškolských studentů zmlátili jak psy a odvezli je do koncentračních táborů. Byl to bezskrupulózní akt teroru vůči českému lidu a jeho inteligenci, protože každý diktátor ví velmi dobře, že nejlíp se ovládají lidé s nedostatečným vzděláním a bez elit. Je alarmující, že i dnes čelíme odporu vůči české inteligenci. Odporu proti vědcům, vysokoškolským profesorům a akademickým hodnostářům, zkrátka lidem, kteří často možná neumějí navázat dialog se zbytkem veřejnosti, rozhodně si však můžeme být jisti, že přechovávají koncentrované vzdělání našeho národa, a je důvod si jich vážit. Alespoň pokud konají správné věci. A apel vůči strachu a lhostejnosti jak jej formulovala letošní Výzva vědců, kterou podepsalo přes tři tisíce českých akademiků, správnou věcí rozhodně je.

I vůči studentům se dnes lidé bouří, a přitom to byl právě Jan Opletal, mladý student smrtelně postřelený nacisty v den výročí založení československého státu, který se stal nejen tváří útlaku vůči českému lidu, ale i důvodem pro vznik mezinárodního dne studentstva slaveného po celém světě.

Teror vůči inteligenci však bohužel nebyl jedinou tragédií na území naší vlasti, které byl tento den kdy svědkem. Před šestadvaceti lety ozbrojené složky totalitního státu, kterým Československá socialistická republika byla, brutálně potlačily společenské protesty proti loutkovému režimu ovládaného Kremlem a utlačujícího náš lid. Začala tak sametová revoluce, která nám i přes to, že jisté struktury zvládly převléknout kabáty a pojistit si svůj vliv i po listopadu 1989, přinesla svobodu a demokracii. Proto se tento den v českém kalendáři jmenuje právě takto – Den boje za svobodu a demokracii – a my nesmíme připustit, aby smysl tohoto svátku zůstal jen na papíře. Nesmíme připustit, aby se z něj stal bezobsažný rituál.Svoboda znamená odpovědnost a povinnost. Pokud vám někdy někdo nalhal, že demokracie se obejde bez občanské společnosti, tedy aktivních lidí, kteří demokracii berou za svou a chrání ji, nevěřte mu. Říkají vám to ješitní staří muži, jejichž čas končí. Demokracie může existovat jen a pouze na bázi občanské společnosti. Politici nemají být nikým jiným než občany, jež si zbytek zvolí jako své zástupce. Nic víc, nic míň. Demokracie braná vážně znamená rovnost před Bohem, přírodou, systémem či čímkoli, v co chcete věřit. Společnost, ve které má každý, kdo to s ní myslí dobře, své místo, ať už je to křesťan, žid, muslim, nevěřící, ať už je to Čech libovolného etnického původu nebo libovolné barvy pleti. Jen tehdy, když se mezi sebou dohodneme, a to je naprostá nutnost, pokud máme ždibec odpovědnosti vůči generacím, co přijdou po nás, můžeme řešit skutečné problémy. Zabývat se globálními ekologickými hrozbami i odpovědností za naše životní prostředí (namísto neodpovědného prolamování těžebních limitů), hledat způsoby, jak prosperovat a být šťastní. K tomu nepotřebujeme nic víc než demokraty. Aktivní, zodpovědné a především mravné lidi, kteří budou poslouchat hlas svého srdce i hlas svého rozumu a dají přednost soucitu před egoismem.

Pokud jste si mysleli, že demokracií začíná pohodlí, mýlili jste se. Svoboda, to je spousta práce a dřiny. Svoboda je bdělost. Pokud máme svobodu, ale nemáme mravní hodnoty, velmi rychle nám ji ukrojí lidé, co to s námi nemyslí dobře. A pokud obětujeme nejslabší a hodíme je přes palubu pro vlastní pohodlí, ať už to jsou Romové, staří lidé, lidé bez domova nebo váleční uprchlíci, příštími nejslabšími v této společnosti budeme my. I kdybychom se vykašlali na mravnost, stačí věnovat pozornost pudu sebezáchovy. Pokud nejsme ochotni se zastat těch, co trpí pod útlakem, ať už Syřanů, Ukrajinců, Eritrejců nebo kohokoli jiného, jaké máme právo očekávat, že se kdo kdy zastane nás? Náš národ si fouká mnoho desetiletí staré bolístky z dob Mnichovské dohody a jedním dechem ochotně hází přes palubu ty, co právě teď potřebují pomoc. Voláme po uzavření hranic a naivně si představujeme, že když se schováme pod postel, bubáci světa zmizí. Jenže tak to zkrátka není.

Hluboce soucítím s oběťmi teroru po celém světě. V Paříži, v Bejrútu i na mnoha jiných místech, které s rostoucí provázaností nemůžeme a nesmíme přehlížet navzdory selektivní mediální pozornosti. Naše svoboda a štěstí je úzce provázána se svobodou a štěstím lidí na celém světě. Ti, kteří chtějí týrat ostatní, jsou krutí a zoufalí lidé, jejichž krutosti a zoufalství musíme porozumět, abychom dokázali jejich hrozbu překonat. Nesmíme se však nikdy snížit k uplatnění kolektivní viny a vybíjet si frustraci a hněv na slabších. Kolektivní vina je archaický mechanismus vlastní nikoli myslícím bytostem, ale sloužící ke kontrole slabých a nevědomých skrze strach. Je to mechanismus stojící za středověkými i novodobými pogromy, za válkami, za genocidami i za primordiální krevní mstou. Je to mechanismus, který v 21. století vůbec nemá co dělat. Trestní právo konstatuje jediné – za zločin má být potrestán jeho viník a případní komplicové, návodci nebo pomahači. Nikdo jiný za zločin zodpovědný není. A my bychom měli trvat na právním státu a bojovat za spravedlnost. Každý, kdo po pátečních událostech křičí strachy, dělá přesně to, co teroristé z Paříže chtěli. Prosím, myslete na to. Kdokoli za tímto útokem stojí, mne si ruce, že se mu jeho záměr vydařil – zasít teror mezi civilní obyvatelstvo.

Buďme bdělí, ostražití a rozumní. Nenechme se zastrašit vrahy. Uctít Den boje za svobodu a demokracií se dá jediným rozumným způsobem. Bojem za svobodu a demokracii. Jedině tak nejde o mrtvý svátek, ale o tlukoucí a bdělé srdce české společnosti, která je stále ochotná pracovat na své budoucnosti a přijmout mezi sebe ty, kteří nemají to štěstí, že jim svoboda spadla do klína tak snadno a jednoduše jako nám. A to říkám s obrovským respektem vůči všem, co se na boji za svobodu na sklonku osmdesátých let podíleli. Klaním se před vámi.

Česká společnost letos zažila obrovské mravní vzepětí. Desetitisíce lidí aktivně přijalo za svou největší výzvu, jaké země Evropské unie čelí od doby, co jsme se mezi ně díky bohu a prozřetelnosti naší společnosti zařadili i my. Pomocí válečným uprchlíkům a odmítnutím jejich kriminalizace se zařazujeme mezi vyspělé, humanistické společnosti. Jsme zemí svobodných a odpovědných lidí. Česká vlajka měsíce vlála na checkpointu Bapska – Berkasovo, kde Češi postavili bezpečný přístav pro tisíce zubožených lidí, kteří zoufale potřebovali pomoc. V těchto dnech dělá mnoho českých dobrovolníků vše proto, aby reprezentovali naší zemi ještě dál od našich hranic – na řeckém ostrově Lesbos. Největší skvrnu na českém svědomí však stále máme přímo v naší zemi. Stále jsou u nás vězněny stovky lidí, kteří se provinili maximálně přestupkem. Jistě musíme mít pod kontrolou, kdo sem přichází, ale zjistit totožnost lidí by mělo být záležitostí hodin, ne měsíců. Od čeho máme Europol? Od čeho máme bezpečnostní databáze? Pane Chovanče, vyzývám vás, přestaňte s tou šarádou a radši se aktivně podílejte na systémových změnách, které smyjí z naší země tu neuvěřitelnou hanbu, kterou jste nám způsobil! Celý civilizovaný svět včetně nejvýznamnějších světových mezinárodních institucí se pozastavuje nad vaším jednáním. Dejte válečným uprchlíkům svobodu!

Chceme být solidární s našimi bratry a sestrami v Evropě, chceme společně hledat rozumná, humánní řešení. Budeme-li chtít, společně tuto obrovskou výzvu zvládneme. Je čas platit dluh za to, že můžeme být součástí svobodného světa. A ten dluh má jméno zodpovědnost a solidarita. Pokud ho přijmeme za svůj, může náš hlas ve světě zase něco skutečně znamenat. Poprvé od vzniku Československého státu.

Závěrem bych rád citoval dílo bengálského autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu a všestranného osvícence Rabíndranátha Thákura, člověka, kterého by v České republice významná část naší veřejnosti odmítla jakožto ekonomického migranta: „Neobětujme slabé silným, chceme-li se sami zachránit.“ Tento apel je prostý a univerzálně platný. Je tu ale ještě jeden: „Spal jsem a snil, že život je radost. Probudil jsem se a spatřil, že život je povinnost. Plnil jsem ji a pochopil, že povinnost je radost.“ Kdo koná správné věci ku prospěchu ostatních, najde klíč ke štěstí.

A teď mě omluvte, jdu slavit Den boje za svobodu a demokracii.

 

 

 

Vzpomeňme na imigranta, kterého bychom k nám odmítli pustit

12246846_10207901233910142_1624610776007342824_nSeznamte se. Toto je „špinavý bengálský čmoud“ s Nobelovkou za literaturu a imigrant do britského impéria Rabíndranáth Thákur. Byl to básník, prozaik, dramatik, hudební skladatel, malíř, pedagog, filosof, propagátor sbližování východu a západu, zkrátka pravý osvícenec. Člověk, jakého by si každá mravná a mírumilovná společnost na planetě měla vážit. Učili jste se o něm na střední škole a možná jste si ani neuvědomili, že kdyby nikdy nemigroval, přišli bychom o obrovské kulturní dědictví a obrovský příspěvek k východní i západní vzdělanosti.

Z jeho slavných citátů vybírám ty, které mě obzvlášť oslovily, a které jsou velmi relevantní pro aktuální situaci v naší společnosti:

„Neobětujme slabé silným, chceme-li se sami zachránit.“

„Kéž tě má láska jako sluneční paprsek obejme a přitom ti zanechá osvícenou svobodu.“

„Spal jsem a snil, že život je radost. Probudil jsem se a spatřil, že život je povinnost. Plnil jsem ji a pochopil, že povinnost je radost.“

Škoda, že ho nezastřelili na hranicích, bylo by o jednoho intelektuála méně! Kdyby tohle zkusil zavlíct do Čech, však bychom mu ukázali, tady na lásku, svobodu a podobně není nikdo zvědavej! 🙂

Je to ale opravdu tak? Já stále věřím, že ne, a že v národu zmrzačeném desetiletími diktatury, je stále dost lidí, kteří vědí, na jaké tradice navázat.

Odpočívejte v pokoji, Rabíndranáthe. A ty se probuď, český národe, protože momentálně spíš.

Proč potřebujeme přátele a spojence?

Poslední roky všude čtu jak přes kopírák formulaci (pardon my French) „proč musíme furt někomu lézt do prdele?“, kterou se mnozí Češi snaží vzhledem ke své nešťastné dějinné zkušenosti, kdy jsme byli provincií třetí říše a později provincií bolševického imperialismu, hledat důvody, proč nepotřebujeme spojence. Jenže my je potřebujeme. A potřebujeme je právě proto, abychom se v budoucnu nestali provincií totalitních sil ze zahraničí, ale také, aby nám pomohli se ubránit proti totalitním silám uvnitř vlastní země, které korumpují demokracii kšeftováním s diktátory, čímž si totalitu importujeme k nám.

Dovolím si citovat historika Jiřího Kovtuna, který říká s ohledem na dílo člověka, který dal tomuto koutu světa nový civilizační impuls: „Malý národ jako Čechové, jak Masaryk učil, se mezi ostatními národy neudrží šovinistickou předpojatostí a oportunistickým chytračením, nýbrž mravní kvalitou a neohroženým trváním na univerzálních proudech vlastní tradice.“ (zdroj: časopis Respekt 28/10)

A protože demokracie, stát i společnost jsme my, každý z nás, znamená to obrnit se soucitem, porozuměním a bezmeznou odvahou. Zkrátka individuální mravností, bdělostí, kritickým myšlením. Pokud se nebudeme bát, nedosáhne na nás ničí teror, protože jednoduše ztratí význam. A pokud na nás někdo opravdu půjde s klackem v ruce, všichni uvidí, kdo je ten „zlej“, ať už bude mít jakoukoli barvu kůže nebo původ. A takovým se brání ve skutečnosti snadno. Stačí o nich vědět. Ale k tomu je třeba velmi odvážná společnost, tedy velmi odvážní lidé. Buďme odvážní a budeme mít vlastní osud pod mnohem větší kontrolou než jakou nabízejí zdi a hranice. Budeme ho mít v rukou my. Ne ti, kteří nás chtějí ovládat. Dnes zkrátka potřebujeme staré dobré hrdiny. A musíme jimi být my.