Jsem dítě devadesátých let

1324674916_havelJsem dítě devadesátých let. Byl jsem vychován k životnímu optimismu, k tomu, že zdi se dají bořit mírovou cestou a že svoboda je víc než kus žvance. Bylo snadné na to pamatovat, a to nejen protože na Hradě seděl štít lidí proti papalášům. Pro generaci našich rodičů tak bylo snazší najít odvahu dělat pozitivní věci a pro mnoho lidí bylo snazší se nebát. Nejvyšším představitelem naší země byl chlapík, kterej lidem řekl, že by bylo fajn zkusit se dohodnout, starat se o svět kolem a vytáhnout se tam, kde máme potenciál být. Trochu si vyhrnout rukávy (i nohavice 😉 ), makat a stát se součástí svobodného světa.

Václav Havel ukázal, jak se dá dělat politika bez Machiavelliho: říct lidem, proč a co dělám, jakého výsledku se snažím dopátrat, a přiznat, když se něco nepovede. Propojil nás s celým světem a všude řekl, že Češi jsou zpět. Jeho dílo dodnes dodává inspiraci disidentům a politickým vězňům v totalitních systémech, ať už v Číně, Rusku nebo na Barmě. Tenhle chlapík přinesl do naší kotliny regulérní další civilizační impuls. Nemá z něj bejt žádná modla a někdo, komu by kdokoli měl padat k nohám, ale prostá inspirace, jak se věci taky dají dělat a jak se na ně dá dívat. A dnes, když nás někteří naši ústavní představitelé svými urážlivými a sprostými výroky odstřihávají od celého světa s výjimkou režimu v Ruské federaci, je opět nesmírně důležité ukazovat, že máme vazby a přátelé všude, v každý zemi po celým světě, a že za svobodné a slušné lidi jsme vždy ochotni se postavit.

Jsou lidi, kteří umí pomáhat narovnávat páteře, a Václav Havel byl jedním z nich.

A když už si paní Thanh Mai Nguyen dala tu práci a přeložila to do vietnamštiny, tak uvádím také:) 

Tôi là đứa trẻ của những năm 90.

Tôi đã được dạy dỗ để có một thái độ lạc quan đối với cuộc sống và với một đức tin rằng các bức tường cũng có thể bị phá sập bằng con đường hòa bình, rằng tự do là điều gì đó lớn hơn những lời dông dài.

Lúc bấy giờ ghi nhớ những việc này rất dễ, và không phải chỉ vì có cả hàng đoàn người ngồi làm lá chắn trên Thành cổ Praha để chống lại những kẻ to đầu thuộc hàng ngũ cộng sản.

Vì̀ thế, thế hệ cha mẹ tôi cũng dễ dàng có can đảm hơn để làm những điều tích cực, và với nhiều người, không sợ hãi cũng không còn là điều khó khăn như trước.

Người đàn ông là đại diện cao nhất của nước ta lúc đó, đã phát biểu trước nhân dân cả nước rằng, sẽ rất tốt nếu chúng ta thỏa thuận được với nhau để cùng lo toan, gánh vác mọi chuyện quanh ta và cùng hướng tới những gì chúng ta có đủ tiềm năng để có thể đến đó. Chỉ cần xắn tay áo (và xắn cả gấu quần nữa 😉 ) làm việc cật lực và trở thành một bộ phận của thế giới tự do.

Vaclav Havel đã chỉ ra rằng có thể làm chính trị mà không cần tới Machiavelli: chỉ cần giải thích với người dân tại sao tôi làm việc gì, tôi muốn đạt tới thành quả ra sao, và thừa nhận một khi có việc gì đó không thành. Ông đã nối kết chúng ta với thế giới, đã tuyên bố khắp nơi rằng người Séc đã quay trở lại.

Công trình của ông đã và đang truyền cảm hứng cho giới đối kháng và các tù nhân chính trị ở các chế độ toàn trị, bất kể ở Trung quốc, ở Nga hay là ở Miến điện. Người đàn ông này đã mang đến cái lưu vực nhỏ bé của chúng ta một cú hích mới của nền văn minh.

Ông không phải là thần tượng, hay là một ai đó khiến người ta phải quỳ sụp dưới chân, mà đơn thuần là nguồn cảm hứng, liệu công việc có thể được thu xếp ra sao, và có thể được nhìn nhận như thế nào.

Và ngày nay, khi một số đại diện theo Hiến pháp của chúng ta đang tách chúng ta khỏi toàn thế giới ngoại trừ thể chế của liên bang Nga thông qua những tuyên bố thô tục và đầy xúc phạm của họ, lại một lần nữa, vạch rằng chúng ta có các kết nối và có bạn bè ở khắp mọi nơi, trong mọi đất nước trên toàn thế giới, và chúng ta sẵn sàng đứng lên vì tự do và vì những con người tử tế, là một điều vô cùng quan trọng.

Có những người có khả năng giúp những người khác nắn thẳng lưng, và Vaclav Havel là một người như thế.

Premiér Sobotka poděkoval českým dobrovolníkům

12278777_10153116362470776_2105403089397324343_n

Po svém návratu z Keleti jsem se seznámil s dívkou, nad kterou někteří mí staří známí nechápavě kroutili hlavou jen proto, že nosí na hlavě kus látky. Dnes tuto drobnou dívku původem z Alžírska, která zde v Praze má již dlouho svůj domov, přijal premiér Sobotka. Sarra žije duchovním životem, podle sebe, necítí se součástí ničeho tak malého jako je společnost jednoho státu, pomáhá, kde může, a klíč k tomu ji porozumět leží daleko za hranicemi její i naší kultury. Tam někde za hranicemi států a civilizací leží sounáležitost mezi lidmi. A někteří museli přijít sakra zdaleka, abychom je mohli obejmout a poznat.

Dějí se velké věci a my budeme mít srdce na správném místě, konat správné věci, odolávat strachu, nenávisti, povýšenosti, hlouposti… Těžko říct, kam dojdeme. Ale víme, že nejdeme po cestě zkázy.

Když zvítězí hodnoty lásky a pravdy v každé civilizaci, vyhráli jsme všichni a všude.

Můj vzkaz 17. 11. 2015 – Václavské náměstí

Milí přátelé (a je vás tady dost, jejichž přátelství jsem si s potěšením vědom) i vážení spoluobčané – spolu se snad spřátelíme někdy v budoucnu, protože nevidím důvod, proč bychom přáteli být nemohli. Jistě se toho nenajde mnoho, co by nás rozdělovalo.

Organizátoři této akce, kteří si k mému potěšení podali před měsícem ruce a domluvili se na společném shromáždění prodemokratických sil, se domnívají, že vám mám co říci, a já, z vděčnosti při pohledu na jejich partnerství, rád přijímám.

17. listopad je krásný den, krásný jako jakýkoli jiný na tomto nádherném světě. Pro nás Čechy má ale hluboký význam. Je připomínkou toho, proč musíme být bdělý a mravný národ. Jsme si dobře vědomi, že boj na život a na smrt s totalitním režimem se nedá vést zevnitř státu, pokud nechceme zkřivit vlas na hlavě nevinným lidem. V zahraničních silách bojovali slavní českoslovenští legionáři, ale i letci RAF, kterým se později z Kremlu řízený totalitní režim v Československu odvděčil za jejich boj za svobodu krutými represemi. Naši hrdinové byli tímto režimem odsuzováni k smrti, ponižováni, či hnáni do dolů jako otroci kopat uran na výrobu jaderných bomb pro Sovětský svaz. Toto není dávná historie. To se odehrálo v době, kdy mí prarodiče byli již dávno dospělými lidmi.

Boj ze zahraničí mnohdy vedli naši slavní intelektuálové a filosofové, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá otec tohoto národa, Tomáš Garrigue Masaryk. Tím rozhodně nesnižuji odpor proti útlaku vzešlý zevnitř státu, jen bych rád poukázal na to, že ve svobodném přístavu se dá jednat mnohem efektivněji a také vznikají důležité spojenecké a diplomatické vazby, které bychom neměli zanedbávat. Právě teď potřebují přístřeší a úkryt k nabrání sil současné i budoucí elity národů týraných válkou a krutými diktaturami. Nehovořím jen o Sýrii, ze které se stalo mezinárodní bojiště bez ohledu na miliony lidí, kteří zde měli či stále mají své domovy. Mluvím i o okupované zemi, kterou máme takříkajíc za humny – o Ukrajině. Hluboce se skláním před odvahou ukrajinského lidu postavit se tyranii a rád bych mu vzkázal jediné – jsme v tom s vámi a nezapomněli jsme na vás.

Často nerozumíme touze po svobodě ostatních lidí, protože jsme sami zlenivěli. Často si neuvědomujeme, že svoboda není neměnný a finální stav, ale vyžaduje trvalou bdělost, angažovanost a podílení se na věcech veřejných. Vážení přátelé, boj za svobodu vedeme právě teď. Pokud ten boj vést odmítneme, máme si co vyčítat. Dnes jsme bezpečný přístav my, a i když v různých institucích vykukují autoritářské síly, my je vidíme a demokratickými a právními prostředky je zaženeme tam, kam patří. Na smetiště dějin, kde budou na stránkách učebnic vždy připomínat, čeho se máme vyvarovat a co již nikdy nesmíme opakovat. Budeme bdělí. Dívám se směrem k pražskému Hradu. Dívám se na člověka, který zastává současný post ministra vnitra, pana Chovance, patrona českých lágrů, ve kterých pan ministr měsíce nesmyslně vězní stovky válečných uprchlíků, dokonce i rodin s nevinnými dětmi, jež zakouší vězeňský režim ve středu Evropy, v naší vlastní zemi. Dívám se i na nám tak blízké Slovensko – na župana Bánskobystrického kraje a aktivního neonacistu Mariana Kotlebu. Pozorujeme malé i velké manipulátory. My o vás víme. Pozorujeme vaše činy a vidíme velmi dobře, že jste motivováni touhou po moci a snahou ovládat svobodné lidi. Víme i to, že Prognostický ústav Československé akademie věd, jehož odchovanci jsou jak Miloš Zeman, tak Václav Klaus, vznikl na popud Jurije Andropova, tehdejšího šéfa sovětské tajné služby KGB proslulé svou nepopsatelnou brutalitou a zločiny proti lidskosti. Nejde o žádnou konspirační teorii. Stačí znát vlastní historii. A já se ptám, opravdu si myslíte, že vám necháme tuto nádhernou zemi?

Přesně před šestasedmdesáti lety nacisté vyhnali generaci našich pradědů z vysokých škol. Pro výstrahu popravili studentské vůdce, na dvanáct set vysokoškolských studentů zmlátili jak psy a odvezli je do koncentračních táborů. Byl to bezskrupulózní akt teroru vůči českému lidu a jeho inteligenci, protože každý diktátor ví velmi dobře, že nejlíp se ovládají lidé s nedostatečným vzděláním a bez elit. Je alarmující, že i dnes čelíme odporu vůči české inteligenci. Odporu proti vědcům, vysokoškolským profesorům a akademickým hodnostářům, zkrátka lidem, kteří často možná neumějí navázat dialog se zbytkem veřejnosti, rozhodně si však můžeme být jisti, že přechovávají koncentrované vzdělání našeho národa, a je důvod si jich vážit. Alespoň pokud konají správné věci. A apel vůči strachu a lhostejnosti jak jej formulovala letošní Výzva vědců, kterou podepsalo přes tři tisíce českých akademiků, správnou věcí rozhodně je.

I vůči studentům se dnes lidé bouří, a přitom to byl právě Jan Opletal, mladý student smrtelně postřelený nacisty v den výročí založení československého státu, který se stal nejen tváří útlaku vůči českému lidu, ale i důvodem pro vznik mezinárodního dne studentstva slaveného po celém světě.

Teror vůči inteligenci však bohužel nebyl jedinou tragédií na území naší vlasti, které byl tento den kdy svědkem. Před šestadvaceti lety ozbrojené složky totalitního státu, kterým Československá socialistická republika byla, brutálně potlačily společenské protesty proti loutkovému režimu ovládaného Kremlem a utlačujícího náš lid. Začala tak sametová revoluce, která nám i přes to, že jisté struktury zvládly převléknout kabáty a pojistit si svůj vliv i po listopadu 1989, přinesla svobodu a demokracii. Proto se tento den v českém kalendáři jmenuje právě takto – Den boje za svobodu a demokracii – a my nesmíme připustit, aby smysl tohoto svátku zůstal jen na papíře. Nesmíme připustit, aby se z něj stal bezobsažný rituál.Svoboda znamená odpovědnost a povinnost. Pokud vám někdy někdo nalhal, že demokracie se obejde bez občanské společnosti, tedy aktivních lidí, kteří demokracii berou za svou a chrání ji, nevěřte mu. Říkají vám to ješitní staří muži, jejichž čas končí. Demokracie může existovat jen a pouze na bázi občanské společnosti. Politici nemají být nikým jiným než občany, jež si zbytek zvolí jako své zástupce. Nic víc, nic míň. Demokracie braná vážně znamená rovnost před Bohem, přírodou, systémem či čímkoli, v co chcete věřit. Společnost, ve které má každý, kdo to s ní myslí dobře, své místo, ať už je to křesťan, žid, muslim, nevěřící, ať už je to Čech libovolného etnického původu nebo libovolné barvy pleti. Jen tehdy, když se mezi sebou dohodneme, a to je naprostá nutnost, pokud máme ždibec odpovědnosti vůči generacím, co přijdou po nás, můžeme řešit skutečné problémy. Zabývat se globálními ekologickými hrozbami i odpovědností za naše životní prostředí (namísto neodpovědného prolamování těžebních limitů), hledat způsoby, jak prosperovat a být šťastní. K tomu nepotřebujeme nic víc než demokraty. Aktivní, zodpovědné a především mravné lidi, kteří budou poslouchat hlas svého srdce i hlas svého rozumu a dají přednost soucitu před egoismem.

Pokud jste si mysleli, že demokracií začíná pohodlí, mýlili jste se. Svoboda, to je spousta práce a dřiny. Svoboda je bdělost. Pokud máme svobodu, ale nemáme mravní hodnoty, velmi rychle nám ji ukrojí lidé, co to s námi nemyslí dobře. A pokud obětujeme nejslabší a hodíme je přes palubu pro vlastní pohodlí, ať už to jsou Romové, staří lidé, lidé bez domova nebo váleční uprchlíci, příštími nejslabšími v této společnosti budeme my. I kdybychom se vykašlali na mravnost, stačí věnovat pozornost pudu sebezáchovy. Pokud nejsme ochotni se zastat těch, co trpí pod útlakem, ať už Syřanů, Ukrajinců, Eritrejců nebo kohokoli jiného, jaké máme právo očekávat, že se kdo kdy zastane nás? Náš národ si fouká mnoho desetiletí staré bolístky z dob Mnichovské dohody a jedním dechem ochotně hází přes palubu ty, co právě teď potřebují pomoc. Voláme po uzavření hranic a naivně si představujeme, že když se schováme pod postel, bubáci světa zmizí. Jenže tak to zkrátka není.

Hluboce soucítím s oběťmi teroru po celém světě. V Paříži, v Bejrútu i na mnoha jiných místech, které s rostoucí provázaností nemůžeme a nesmíme přehlížet navzdory selektivní mediální pozornosti. Naše svoboda a štěstí je úzce provázána se svobodou a štěstím lidí na celém světě. Ti, kteří chtějí týrat ostatní, jsou krutí a zoufalí lidé, jejichž krutosti a zoufalství musíme porozumět, abychom dokázali jejich hrozbu překonat. Nesmíme se však nikdy snížit k uplatnění kolektivní viny a vybíjet si frustraci a hněv na slabších. Kolektivní vina je archaický mechanismus vlastní nikoli myslícím bytostem, ale sloužící ke kontrole slabých a nevědomých skrze strach. Je to mechanismus stojící za středověkými i novodobými pogromy, za válkami, za genocidami i za primordiální krevní mstou. Je to mechanismus, který v 21. století vůbec nemá co dělat. Trestní právo konstatuje jediné – za zločin má být potrestán jeho viník a případní komplicové, návodci nebo pomahači. Nikdo jiný za zločin zodpovědný není. A my bychom měli trvat na právním státu a bojovat za spravedlnost. Každý, kdo po pátečních událostech křičí strachy, dělá přesně to, co teroristé z Paříže chtěli. Prosím, myslete na to. Kdokoli za tímto útokem stojí, mne si ruce, že se mu jeho záměr vydařil – zasít teror mezi civilní obyvatelstvo.

Buďme bdělí, ostražití a rozumní. Nenechme se zastrašit vrahy. Uctít Den boje za svobodu a demokracií se dá jediným rozumným způsobem. Bojem za svobodu a demokracii. Jedině tak nejde o mrtvý svátek, ale o tlukoucí a bdělé srdce české společnosti, která je stále ochotná pracovat na své budoucnosti a přijmout mezi sebe ty, kteří nemají to štěstí, že jim svoboda spadla do klína tak snadno a jednoduše jako nám. A to říkám s obrovským respektem vůči všem, co se na boji za svobodu na sklonku osmdesátých let podíleli. Klaním se před vámi.

Česká společnost letos zažila obrovské mravní vzepětí. Desetitisíce lidí aktivně přijalo za svou největší výzvu, jaké země Evropské unie čelí od doby, co jsme se mezi ně díky bohu a prozřetelnosti naší společnosti zařadili i my. Pomocí válečným uprchlíkům a odmítnutím jejich kriminalizace se zařazujeme mezi vyspělé, humanistické společnosti. Jsme zemí svobodných a odpovědných lidí. Česká vlajka měsíce vlála na checkpointu Bapska – Berkasovo, kde Češi postavili bezpečný přístav pro tisíce zubožených lidí, kteří zoufale potřebovali pomoc. V těchto dnech dělá mnoho českých dobrovolníků vše proto, aby reprezentovali naší zemi ještě dál od našich hranic – na řeckém ostrově Lesbos. Největší skvrnu na českém svědomí však stále máme přímo v naší zemi. Stále jsou u nás vězněny stovky lidí, kteří se provinili maximálně přestupkem. Jistě musíme mít pod kontrolou, kdo sem přichází, ale zjistit totožnost lidí by mělo být záležitostí hodin, ne měsíců. Od čeho máme Europol? Od čeho máme bezpečnostní databáze? Pane Chovanče, vyzývám vás, přestaňte s tou šarádou a radši se aktivně podílejte na systémových změnách, které smyjí z naší země tu neuvěřitelnou hanbu, kterou jste nám způsobil! Celý civilizovaný svět včetně nejvýznamnějších světových mezinárodních institucí se pozastavuje nad vaším jednáním. Dejte válečným uprchlíkům svobodu!

Chceme být solidární s našimi bratry a sestrami v Evropě, chceme společně hledat rozumná, humánní řešení. Budeme-li chtít, společně tuto obrovskou výzvu zvládneme. Je čas platit dluh za to, že můžeme být součástí svobodného světa. A ten dluh má jméno zodpovědnost a solidarita. Pokud ho přijmeme za svůj, může náš hlas ve světě zase něco skutečně znamenat. Poprvé od vzniku Československého státu.

Závěrem bych rád citoval dílo bengálského autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu a všestranného osvícence Rabíndranátha Thákura, člověka, kterého by v České republice významná část naší veřejnosti odmítla jakožto ekonomického migranta: „Neobětujme slabé silným, chceme-li se sami zachránit.“ Tento apel je prostý a univerzálně platný. Je tu ale ještě jeden: „Spal jsem a snil, že život je radost. Probudil jsem se a spatřil, že život je povinnost. Plnil jsem ji a pochopil, že povinnost je radost.“ Kdo koná správné věci ku prospěchu ostatních, najde klíč ke štěstí.

A teď mě omluvte, jdu slavit Den boje za svobodu a demokracii.

 

 

 

Proč potřebujeme přátele a spojence?

Poslední roky všude čtu jak přes kopírák formulaci (pardon my French) „proč musíme furt někomu lézt do prdele?“, kterou se mnozí Češi snaží vzhledem ke své nešťastné dějinné zkušenosti, kdy jsme byli provincií třetí říše a později provincií bolševického imperialismu, hledat důvody, proč nepotřebujeme spojence. Jenže my je potřebujeme. A potřebujeme je právě proto, abychom se v budoucnu nestali provincií totalitních sil ze zahraničí, ale také, aby nám pomohli se ubránit proti totalitním silám uvnitř vlastní země, které korumpují demokracii kšeftováním s diktátory, čímž si totalitu importujeme k nám.

Dovolím si citovat historika Jiřího Kovtuna, který říká s ohledem na dílo člověka, který dal tomuto koutu světa nový civilizační impuls: „Malý národ jako Čechové, jak Masaryk učil, se mezi ostatními národy neudrží šovinistickou předpojatostí a oportunistickým chytračením, nýbrž mravní kvalitou a neohroženým trváním na univerzálních proudech vlastní tradice.“ (zdroj: časopis Respekt 28/10)

A protože demokracie, stát i společnost jsme my, každý z nás, znamená to obrnit se soucitem, porozuměním a bezmeznou odvahou. Zkrátka individuální mravností, bdělostí, kritickým myšlením. Pokud se nebudeme bát, nedosáhne na nás ničí teror, protože jednoduše ztratí význam. A pokud na nás někdo opravdu půjde s klackem v ruce, všichni uvidí, kdo je ten „zlej“, ať už bude mít jakoukoli barvu kůže nebo původ. A takovým se brání ve skutečnosti snadno. Stačí o nich vědět. Ale k tomu je třeba velmi odvážná společnost, tedy velmi odvážní lidé. Buďme odvážní a budeme mít vlastní osud pod mnohem větší kontrolou než jakou nabízejí zdi a hranice. Budeme ho mít v rukou my. Ne ti, kteří nás chtějí ovládat. Dnes zkrátka potřebujeme staré dobré hrdiny. A musíme jimi být my.

Tomáš Ortel a jeho skutečné poselství české veřejnosti

Prosím vás, lidi, co posloucháte Ortel a šíříte to dál s tím, že je to vlastenecká muzika, nový Kryl a všechny tyhle šílenosti: Tomáš Ortel je bývalý zpěvák kapely Conflict 88. 88 je kryptogram pro HH, Heil Hitler, který neonacisté hojně používali v minulosti. Dnes už je to tak zprofanovaný kryptogram, že ho používají jen ti nejhloupější, a dokonce i Tomáš si všiml, že už se to nenosí. Toto je skladba „Sláva vítězům“ od stejnojmenný kapely, kde Tomáš zpívá.

Když pominete všechny nesmysly, zjistíte, že skladba je výhradně o tom, že ten, kdo všechny ostatní pojebe a ochčije, má sedět nahoře a šéfovat ostatním. To fakt chcete? Aby vás někdo vystrašil, pak vás ochcal a pak spokojeně trůnil? Nacisté a bolševici, ve zkratce psychopati, co chtějí jen moc a žijí ze strachu ostatních, to maj v krvi odjakživa. Furt zkouší nový taktiky a vy se furt necháváte znovu a znovu nachytat a za pár let budete fňukat, že jste to nevěděli a že vy nic, vy muzikanti. Teď psychouši odhodili svastiky a srpy a kladiva, komunismus a neonacismus, místo toho vyzdvihují slovanskou jednotu, antievropanství a islamofobii. Všechno to jsou jen věci, který maj společný result, ať už chceme nebo ne – izolaci pro českou společnost, zdi, vyhánění těch, co se k nám nehoděj a taky to, že do sebe necháme kopat od psychoušů z Kremlu, co tu dělaj posledních 100 let ramena jako nikdo jinej. Němci se aspoň omluvili a mnohokrát dokázali, že jsou fakt už dávno jinej národ než ten, co dal v roce 1933 moc retardovanému malířskému učni, zatímco Rusy furt ovládají stejné struktury, protože konec studený války znamenal jen změnu taktiky boje. Na to ale sakra nepotřebujete znát globální politiku, historický kontexty ani nic jinýho, prostě se jen podívejte na to video, nahraďte si muziku jak z Troškovy pohádky načichlou heroickým patosem, který hraje na ty nejlacinější struny, o něco vkusnější (sorry, ale je to tak) džihádistickou nasheedou a vidíte, o co všem těmhle magorům jde v prvé řadě – poštvávat lidi proti sobě, generovat strach a z toho strachu generovat prospěch všeho druhu, tedy moc, peníze, kontrolu nad ostatními a já nevím, co takoví blázni vlastně můžou chtít. Přestaňte tyhle lidi už jednou pro vždy poslouchat, ať už sedí v Moskvě, Damašku, Bagdádu nebo Plzni, přestaňte jim házet hlasy v hitparádách, nevšímejte si jich, neposlouchejte je, jsou to jen zakomplexovaný děti, co nikdy nedospěly. Zaslouží si soucit a pomoc, ale rozhodně ne obdiv. Měli by se bavit jako normální lidi a dělat něco užitečnýho, ale to voni ne, voni potřebujou pofoukat bebíčka skrz nenávist k ostatním a šíření strachu. Stejně jako ISIS, kterej se snaží zasít etnickou a náboženskou nenávist v Evropě a s každým nevinným muslimem, kterého budete chtít perzekuovat, jste o krok blíž k tomu splnit jejich skvostnou agendu a podílet se na džihádu. Svatá prostoto!

Jste blázni, pokud nepoužíváte oči a nevidíte, že zatímco muslimským klukům někdo slibuje panny, když se odpálí v metru, tak nám slibují mír a budoucnost, když všechny muslimy deportujem někam pryč a u toho chřestí zbraněmi, maj na palicích natažený kukly, sedí někde ve sklepě obklopeni hřbitovními svícemi a otrhaným torzem toho, co zbylo z český vlajky. Lidi, co burcujou do zbraně, jsou po celým světě stejní, nevěřte na hajp, tohle není cool, je to nevkusný, hloupý, trapný, zabržděný a pitomý. A kdybych nevěděl, že to končí lidmi v peci nebo v gulagu, tak bych se snad i smál.

Tomáš Ortel totiž neříká nic jinýho než „hele, pojďme se zabíjet, ať je sranda, nějak nevím co jinýho se životem“. Úplně to samé říkají džihádisté.

Kanaďané volí liberalismus a respektují diverzitu

Letos v Kanadě skončila dlouhá doba vlády konzervativců. Ve federálních volbách zvítězila Liberální strana Kanady (Parti libéral du Canada) podílem 39.47% hlasů. Ač se to tak z ČR momentálně nezdá, stále existují státy, v nichž slovo „liberál“ není považováno za sprosté. Dnes Kanada přivítala svůj nový kabinet vedený premiérem Justinem Trudeauem, jehož polovinu tvoří ženy. Na dotaz novinářky proč je pro něj tak podstatný 50% podíl žen (konkrétně tedy 15 žen z celkem 31 ministerských křesel), Trudeau odpověděl jednoduše: „Protože je rok 2015.“ Dovolím si interpretaci: ženy tvoří plus minus polovinu všech obyvatel planety Země. Přesně takový by měly mít i podíl na moci.

V českých podmínkách je něco takového zatím sci-fi, ale v případě kanadské vlády jde dokonce o ságu na pokračování. Někteří členové nového kabinetu by totiž asi našince více než překvapili. Seznamte se, tohle je Harjit Sajjaan, nový ministr obrany. Vyznáním sikh. Přesvědčením liberál. Narodil se v indickém Pundžábu. Veterán z Afghánistánu a Bosny. Nositel nejvyššího kanadského válečného ocenění.

FED-LIB-LT-COL-HARJIT-SAJJAN-Bod

Na fotce níže je nová kanadská ministryně demokratických institucí, Maryam Monsef, respektive hezky persky مریم منصف, narozená v Afghánistánu. Je ročník 1985, je jí tedy pouhých 30 let. Do Kanady přišla jako uprchlík. To jsou ti lidi, jak jim většina společnosti odmítá útočiště.

stažený soubor

Je to šok? Pro mnoho našinců nejspíš ano. A to je není dobrá vizitka. Pozastavovat se nad původem lidí je něco, co dle mého názoru nepatří do třetího tisíciletí. Jsem přesvědčený, že lidi bychom měli rozlišovat jako individuality a výhradně podle jejich jednání a charakteru. Protože žádné jiné atributy jednoduše nejsou podstatné. Vyznání, rasa, etnicita, sexuální orientace ani pohlaví. Nic z toho nedefinuje lidské bytosti, ať už jde o naše sousedy nebo o volené zástupce lidu.

Tak velká gratulace téhle usměvavé partě lidí a přeji jim, ať si vyhrnou rukávy a úspěšně se poperou s každou výzvou. Přeji jejich zemi a lidem, co v ní žijí krásnou budoucnost.

O migraci po česku – vzpomínky na červen 2015

10676390_10206951636290795_2932132887665245816_nNa jaře 2015 jsme se stali svědky zajímavého fenoménu. Když začaly český mediální prostor zaplavovat příspěvky o topících se lidech u pobřeží Evropy, reakce části naší  (a posléze se ukázalo, že fenomén platí pro celou Evropu) veřejnosti byla šokující. Objevovaly se smyšlené zprávy o tom, že lidé prchající z válečných zón a tuhých diktatur jsou „invazní armádou Islámského státu“ a začaly o nich kolovat doslova legendy. Téma migrace se poprvé stalo velkým kontroverzním tématem v českém mediálním prostoru, a to navzdory faktu, že Česká republika se již v historii stala cílem cesty mnoha válečných uprchlíků, a to i muslimů – naposledy během rozpadu bývalé Jugoslávie.

České diskuze pod články na zpravodajských serverech a sociální sítě zachvátila nečekaná vlna nenávistných komentářů, jejichž původ spatřuji zejména v obrovském množství dezinformací, jež se sociálními sítěmi i prostřednictvím řetězových emailů (navzdory tomu, že jde o fenomén, který technologicky patří hluboko do 90. let minulého století) začaly šířit. Mnozí Češi zjistili, že se jejich přátelé a známí začínají chovat jako lidé vymytí propagandou – lidé, jimž byl pojmenován vnější nepřítel, kvůli němuž jsou nyní ochotni schvalovat státní vraždu jiné skupiny obyvatel, přejí jim smrt nebo dokonce rovnou berou zbraně do rukou.

V té době ještě v mediálním prostoru nebyly výrazněji slyšet hlasy, které by chtěly řešit problém migrace racionálně, s chladnou hlavou a bez negativních emocí. České politiky nebylo slyšet. Většina „normálních“ obyvatel jako kdyby nevěřila vlastním uším, co slyší od svých přátel, známých a rodinných příslušníků, a tak často raději mlčela, než aby se vydala všanc verbálnímu lynči, který by následoval. 22. 6. 2015 jsem na Youtube nahrál toto video. Na poměry mých dosavadních aktivit mělo nebývalý dosah a počet zhlédnutí, sdílelo ho množství pro mě cizích lidí, z nichž mnozí cítili jakousi úlevu, že ne všichni si myslí, že je třeba válečné uprchlíky střílet. Chodilo mi však také velké množství výhrůžek, a to i fyzickou likvidací. Všimněte si přitom, že ve videu neříkám, že je třeba uprchlíky vítat či přijímat. Říkám jen, že je třeba vést o problému migrace racionální dialog a odmítnout násilí jako řešení problému.

V té době se ukázalo, že česká společnost je nebývale polarizována. Poznal to každý člověk na vlastní kůži, pokud se úplně neuzavřel do sociální bubliny mimo veřejné dění. Již nešlo o výši daní, rovnou či progresivní formu, nešlo jen o poplatky u lékaře. Začalo jít o lidské životy. Jedna část obyvatel získala pocit, že o jejich. Druhá část obyvatel zase, že o životy válečných uprchlíků. V polovině roku 2015 se začalo ukazovat, že procházíme silnou hodnotovou krizí. Ti bystřejší si uvědomovali, že jde o součást ještě větší zkoušky, jíž musíme obstát a že pokud by se nálada ve společnosti radikalizovala a polarizovala dále takovým tempem, míříme směrem k následkům, jež odmítám vyslovit nahlas.

Jedno je jisté: kdo řekl v červnu svůj názor, čelil zlověstným zprávám. Dnes, o půlroku později, krize stále trvá, byť ty nejvyhrocenější emoce již naštěstí, zdá se, zmizely. Nyní již skutečně vedeme dialog, byť opatrný a neumělý.