Změna adresy – janvrobel.com

Aktualizovanou verzi tohoto blogu naleznete na webu janvrobel.com.

Reklamy

Jsem dítě devadesátých let

1324674916_havelJsem dítě devadesátých let. Byl jsem vychován k životnímu optimismu, k tomu, že zdi se dají bořit mírovou cestou a že svoboda je víc než kus žvance. Bylo snadné na to pamatovat, a to nejen protože na Hradě seděl štít lidí proti papalášům. Pro generaci našich rodičů tak bylo snazší najít odvahu dělat pozitivní věci a pro mnoho lidí bylo snazší se nebát. Nejvyšším představitelem naší země byl chlapík, kterej lidem řekl, že by bylo fajn zkusit se dohodnout, starat se o svět kolem a vytáhnout se tam, kde máme potenciál být. Trochu si vyhrnout rukávy (i nohavice 😉 ), makat a stát se součástí svobodného světa.

Václav Havel ukázal, jak se dá dělat politika bez Machiavelliho: říct lidem, proč a co dělám, jakého výsledku se snažím dopátrat, a přiznat, když se něco nepovede. Propojil nás s celým světem a všude řekl, že Češi jsou zpět. Jeho dílo dodnes dodává inspiraci disidentům a politickým vězňům v totalitních systémech, ať už v Číně, Rusku nebo na Barmě. Tenhle chlapík přinesl do naší kotliny regulérní další civilizační impuls. Nemá z něj bejt žádná modla a někdo, komu by kdokoli měl padat k nohám, ale prostá inspirace, jak se věci taky dají dělat a jak se na ně dá dívat. A dnes, když nás někteří naši ústavní představitelé svými urážlivými a sprostými výroky odstřihávají od celého světa s výjimkou režimu v Ruské federaci, je opět nesmírně důležité ukazovat, že máme vazby a přátelé všude, v každý zemi po celým světě, a že za svobodné a slušné lidi jsme vždy ochotni se postavit.

Jsou lidi, kteří umí pomáhat narovnávat páteře, a Václav Havel byl jedním z nich.

A když už si paní Thanh Mai Nguyen dala tu práci a přeložila to do vietnamštiny, tak uvádím také:) 

Tôi là đứa trẻ của những năm 90.

Tôi đã được dạy dỗ để có một thái độ lạc quan đối với cuộc sống và với một đức tin rằng các bức tường cũng có thể bị phá sập bằng con đường hòa bình, rằng tự do là điều gì đó lớn hơn những lời dông dài.

Lúc bấy giờ ghi nhớ những việc này rất dễ, và không phải chỉ vì có cả hàng đoàn người ngồi làm lá chắn trên Thành cổ Praha để chống lại những kẻ to đầu thuộc hàng ngũ cộng sản.

Vì̀ thế, thế hệ cha mẹ tôi cũng dễ dàng có can đảm hơn để làm những điều tích cực, và với nhiều người, không sợ hãi cũng không còn là điều khó khăn như trước.

Người đàn ông là đại diện cao nhất của nước ta lúc đó, đã phát biểu trước nhân dân cả nước rằng, sẽ rất tốt nếu chúng ta thỏa thuận được với nhau để cùng lo toan, gánh vác mọi chuyện quanh ta và cùng hướng tới những gì chúng ta có đủ tiềm năng để có thể đến đó. Chỉ cần xắn tay áo (và xắn cả gấu quần nữa 😉 ) làm việc cật lực và trở thành một bộ phận của thế giới tự do.

Vaclav Havel đã chỉ ra rằng có thể làm chính trị mà không cần tới Machiavelli: chỉ cần giải thích với người dân tại sao tôi làm việc gì, tôi muốn đạt tới thành quả ra sao, và thừa nhận một khi có việc gì đó không thành. Ông đã nối kết chúng ta với thế giới, đã tuyên bố khắp nơi rằng người Séc đã quay trở lại.

Công trình của ông đã và đang truyền cảm hứng cho giới đối kháng và các tù nhân chính trị ở các chế độ toàn trị, bất kể ở Trung quốc, ở Nga hay là ở Miến điện. Người đàn ông này đã mang đến cái lưu vực nhỏ bé của chúng ta một cú hích mới của nền văn minh.

Ông không phải là thần tượng, hay là một ai đó khiến người ta phải quỳ sụp dưới chân, mà đơn thuần là nguồn cảm hứng, liệu công việc có thể được thu xếp ra sao, và có thể được nhìn nhận như thế nào.

Và ngày nay, khi một số đại diện theo Hiến pháp của chúng ta đang tách chúng ta khỏi toàn thế giới ngoại trừ thể chế của liên bang Nga thông qua những tuyên bố thô tục và đầy xúc phạm của họ, lại một lần nữa, vạch rằng chúng ta có các kết nối và có bạn bè ở khắp mọi nơi, trong mọi đất nước trên toàn thế giới, và chúng ta sẵn sàng đứng lên vì tự do và vì những con người tử tế, là một điều vô cùng quan trọng.

Có những người có khả năng giúp những người khác nắn thẳng lưng, và Vaclav Havel là một người như thế.

#1

16f2ab98363d4ffef84c653a97b67e6a.jpgNáročnější dobu považuji za požehnání – co jiného taky s ní, že ano. Daleko snáze je totiž vidět, která cesta je správná, daleko lépe je v praxi vidět, že násilí plodí násilí a nenávist plodí nenávist. Když pohlédneme druhým do očí, pod všemi koncepty můžeme vidět, že ve všech civilizačních okruzích se najdou chamtiví lidé toužící kontrolovat druhé. Pod nimi se nachází nevědomí lidé toužící být kontrolováni, protože si neumí představit nic jiného – svoboda žít je pro ně neznámý prostor, z něhož mají panickou hrůzu. A pak máme naštěstí lidi, co dobře rozumí tomu, že nejlepší odpovědí na násilí je soucit a nejlepší odpovědí na nenávist je láska a otevřená náruč. Působí to jako chiméra, protože výsledky nevidíte hned. Je to permanentní, celoživotní mravenčí práce, o jejímž smyslu se snadno pochybuje. Ale kdo jednou zakusil moc lásky a soucitu, která v profánním světě zvyklém na bolest a utrpení působí jako cosi nadpřirozeného, ví, že existuje cesta z labyrintu. Neví, kam nás dovede, neví, jak se na ni za každých okolností udržet a neselhávat, ale ví, že existuje. Jmenuje se nezištná láska k cítícím bytostem. Osvobozuje od všech forem strachu a dává člověku sílu, o které si může kdokoli, kdo ji získal násilím, nechat jen zdát. Je to arzenál, který může závidět jakýkoli warlord rozcapený na atomovkách, jakýkoli finanční podvodník lobbující za zákony ušité na míru své kastě a jakýkoli otrokář zneužívající víru pro svůj osobní prospěch. I s těmi je třeba mít soucit, protože se nacházejí na cestě k sebezničení.

Nekorektně o průseru, ve kterém jsme

pravdaPokud mě nějaký čas sledujete, tak asi víte, že jsem se dosud vyhýbal nástinu potenciálních politických řešení problémů, které všichni v současné společnosti cítíme, a jestli ne, tak žijeme na Marsu – takovým z vás upřímně závidím a zároveň vám to moc přeju. Ale k věci: balil jsem info do vzletných frází, snažil jsem se probouzet apel na ty nejlepší stránky naší historie a jasně, jsem trochu hysterickej, zároveň takovej poloumělec a rád si ujíždím na jisté teatrálnosti. Stále jsem čekal, kdy politici začnou reálně komunikovat s veřejností, ale s výjimkou pár lidí se to ne zrovna děje a i když nepochybuji, že máme ve veřejných funkcích i lidi relativně na svém místě, komunikace nám úplně nejde. No, tak to zkusme teď, i když to bude obsáhlejší.

Úvodem říkám, že nejsem v žádné veřejné funkci. To znamená, že nemám ani dostatečná data, která jsou třeba, abych spoustu věcí dokázal informovaně posoudit, tudíž upozorňuji, že vše v tomto článku jsou jen mé názory podepřené mým vzděláním, výchovou a osobními zkušenostmi, ničím víc, a můžete mi dát nějaký feedback, jakkoli to rozvinout, jakkoli to posunout do politické dimenze nebo taky ne. Nechci se dělat důležitým, ale obávám se, že konstruktivní debata by mohla být příjemnou změnou oproti tradičnímu nadávání si do idiotů, na což jsme tady v té naší líbezné kotlině celkem mistři.

Takže jak věci vnímám a co s nimi:

– Jsme zranitelná země, jejíž demokratická tradice připomíná přerušovanou soulož. Když už to vypadá, že bychom se mohli učit mít za sebe zodpovědnost a starat se sami o sebe, přijede nějaký nacista nebo bolševik a začne nás tady popravovat, korumpovat a poštvávat jeden proti druhému. Nestarat se o věci veřejné se zdá relativně v pohodě (a jak se dnes ukazuje, je to velká chyba) v době, kdy nám je jedno, že nahoře někdo krade a dole vlastně taky, protože se máme všichni tak nějak fajn až na ty desetitisíce nejslabších spoluobčanů, kteří nás bohužel nezajímají, ať už to jsou Romové nebo bezdomovci. Dneska se s rostoucí bezpečnostní krizí v Evropě ukazuje, že všechny problémy, které neřešíme, jen hrneme před sebou, ačkoli jsme s nimi mohli mít už dávno zkušenosti. A to platí fakt pro každého. To není o politicích. Uvědomme si už jednou zatraceně, že my jsme stát, my jsme společnost, my jsme součástí civilizace, světa i té EU. Nikde nesedí nevyměnitelní lidi a demokracie se musí brát vážně, jinak o ni prostě a jednoduše přijdeme, protože v každé společnosti jsou hajzlové, co čekají na to, až jim rádi dáme moc, protože odmítáme řešit své problémy.

– Tak to by bylo takové entrée a teď k věci.  Ohrožení tak nějak cítíme asi všichni. Co se týče mě, tak nemusím mít rád zahraniční americkou politiku a nemusím mít rád ani EU. Můžu obojí kritizovat zcela legitimně a legálně a je to dobře. EU i USA kašlou na spoustu věcí a spoustu věcí je tam i tady prostě špatně. To je součást života do háje, vždycky jsou některé věci špatně, čímž je nechci bagatelizovat. Ale vzpomeňme si, že tam, kde je EU, se NIKDY neválčilo (ok, až na nějaké historické techtle mechtle o Kypr) a Američan nám Čechům NIKDY nezkřivil vlas na hlavě. Jiným jo, já vím. Nám ne, k nám se choval vždy slušně. To neznamená, že ho nemáme kritizovat a lézt mu do zadku, nebo že s ním musíme ve všem souhlasit. To znamená, že v zájmu USA i EU je NAŠE česká bezpečnost. Nijak tím neobhajuji americké války o zdroje ani civilní oběti amerických válek a vždy s nimi budu nesouhlasit jako s jakýmikoli jinými oběťmi násilí.

– V čím zájmu nicméně naše bezpečnost není, je Putinovo Rusko. Sovětský svaz bojoval s Hitlerem o východní Evropu takřka všude, za Jelcina se snažil udržet si Čečensko (to jsme ještě tak nehrotili, je to daleko a navíc jsme tomu nerozuměli a nerozumíme), ale co by nás už sakra mělo zvednout ze židle, je prostý fakt, že lidi, co nás okupovali v roce 1968, nainstalovali nám sem v roce 1948 kolaborantský prokremelský režim, ve kterém se nikomu nežilo dobře (až na prospěcháře a úplný trouby – sorry, lidi), posledních pár let okupují Gruzii, Ukrajinu, celý problém v Sýrii vznikl přes jimi nainstalovaného diktátora Assada (dohledejte si to kdekoliv) a chovají se vůči celému západnímu světu nepřátelsky minimálně od momentu, kdy se Ukrajinci postavili Janukovyčovi. Běžní Rusové kámoši mohou být, měli by být a my bychom měli kámošit s nimi, ale Putin kámoš není, je to bývalý agent KGB, naučil se tam ty největší svinstva, jaké si umíte představit, a ty vehementně používá v zahraniční politice. Je to zdaleka nejmocnější sráč ze všech sráčů, co kde jsou, a nejvíc ohrožuje naši bezpečnost, protože jak pan Vladimír sám přiznal, pád SSSR byla „geopolitická katastrofa“, chtějí ho zpátky, což znamená, že a) mají imperialistické choutky nám nepřátelské b) chtějí zpět studenou válku (a kdo o ni něco ví, ví, co to bylo za svinstvo) a c) mají své zájmy i u nás, které prosazují tak, jak jsou zvyklí – skrz tu nejsprostší politickou korupci. Zdravím na Hrad, na ministerstvo vnitra a zejména na ministerstvo financí. Ahoj, Andreji a Miloši.

– Naši bezpečnost samozřejmě ohrožuje i mezinárodní džihád a přátelé muslimové prominou, džihád jste si nechali ukrást, momentálně to slovo v mozcích většiny lidí v Evropě neznamená „duchovní boj o to být lepším člověkem“, ale snahu porobit si vše v dosahu a pokud chtějí muslimové v Evropě budoucnost, musí bojovat za liberální, sekulární a humanistický islám, který je v souladu s hodnotovým vývojem evropského prostoru, sorry. Ta výzva je i na vašich ramenou, liberální Evropané ji nevybojují bez vaší pomoci.

–  Za studené války si mocnosti udělaly ze zemí blízkého a středního východu bojiště, Rusové a Američané instalovali režimy, dělali převraty, jedni exportovali bolševismus a druzí kapitalismus (proč, to je zajímavé, to si taky najděte, na to tu nemáme čas) a u toho pohnojili kde co, protože se prostě fakt střetli s jinými kulturami, o nichž tady víme povšechně s výjimkou pár arabistů, cestovatelů a hlavně diplomatů skutečně všichni velké kulové a měli bychom odborníkům naslouchat s posvátnou úctou. Pro jistotu: odborník není ani geolog ani entomolog. Odborník je kurník vystudovaný expert na islám a arabský svět.

– To poslední, co potřebujeme, je nechat se vtáhnout do přímé války s jakoukoli společností. Poměr člověka k člověku je vztah a vztah je základ jakékoli integrace, to si snad spočítá i středověký trhovec. Čím víc budeme kámošit s Rusy a muslimy, co zde už jsou, tím víc o nich budeme vědět, tím víc budeme znát potenciální rizika a tím větší prostor budeme mít, abychom na ně působili hodnotami, které považujeme za správné – humanismem, tolerancí, liberalismem a nenásilím, protože jsme se jako společnost dohodli už poměrně dávno (bude to více méně pár set let), že zabíjet se tady v té kotlině prostě nechceme a hotovo. Čili máme jedinou šanci, a to je zkusit to po dobrém. Pokud to nezkusíme takto, jednoduše přijímáme hodnoty, které nechceme a stáváme se tím, čemu se bráníme. Jelikož kromě války o zdroje, vodu a všechno možné, jsme na té úplně obyčejné občanské úrovni v boji o hodnoty. Které považuji za důležité já osobně, to dávám najevo dostatečně už X měsíců.

– Naši politici musí být v Evropské unii slyšet. My Češi máme pocit, že EU je nějaký zlý nepřítel, co nám zakazuje pomazánkové máslo, a jistě, tady i tam sedí byrokrati a tady i tam sedí lidi různí. Jenže teď se fakt potřebujeme. V uplynulých letech pro nás Němci, Rakušani a další leccos udělali, držme trochu při sobě, i když mluvíme jinými jazyky a máme mírně odlišnou minulost. Kulturně jsme si prostě blízcí, to snad cítí většina naší populace – máme rádi buřty, pivo a fotbal (i když teda mě osobně tyhle věci fakt nezajímají). Nebo bychom si aspoň blízcí být chtěli. Politici musí umět komunikovat v Bruselu i tady s našimi občany, bavit se s nimi o řešeních, protože komunikace je naprostej základ a bez ní se nedostaneme prostě nikam. Pokud nebudeme komunikovat, můžeme se na celou demokracii vykašlat, a to nedoporučuju, protože demokracie je tak nějak ten nejzákladnější důvod, proč se nestřílíme. Ne že by byla bezchybná, ale je to systém, který nabízí tak nějak nejvíc svobody a hlasu všem. Jasně, nikdo nemá absolutní svobodu si dělat, co chce a bez odpovědnosti, ale zase nikdo není utlačovanej (pokud se většina lidí nezačne chovat jako sprostí magoři, k čemuž máme občas bohužel trochu nakročeno), a to je furt celkem fajn bilance.

– Oplotit se je kravina. Zkusili jsme to v padesátých letech a jen nevzdělanec si nepamatuje, kam to vedlo. My musíme krotit uprchlickou vlnu jinde. Podílet se na mírových řešeních v Sýrii, hlavním ohnisku uprchlické krize, a to prostě dohodou nad kulatým stolem – od toho jsou větší páni, ale musíme se dohodnout a vzít do té debaty i Írán i Rusko. Musíme ve spolupráci se státy v severní Africe a na blízkém východě, včetně těch, které nás mají sklony občas vydírat, zatýkat a soudit pašeráky lidí. To jsou totiž hajzlové, kteří ohrožují všechny. Uprchlíky, nás, prostě všechny. A bez nich by se ty statisíce lidí do Evropy prostě nedostaly.

– Pokud někdo zneužívá uprchlické krize, aby se zařadil mezi Syřany a další lidi prchající před válkou, co už tu jsou (Eritrejci apod.) k opravdu pouhé ekonomické migraci, čili lidi, co se připojili k uprchlíkům na balkánské cestě (např. přímo z balkánských zemí), tak ty prostě musíme vracet, protože naši pomoc víc potřebují jiní. Tu máš na vlak a zpět do Černé Hory nebo Srbska, zkus to přes azyl nebo práci, ale nezneužívej utrpení jiných lidí, no offense. Lidi, které mezi sebe vezmem, a měli bychom je samozřejmě prověřovat a brát je v počtech, o kterých víme, že je zvládneme, prostě zvládnout musíme. To znamená neopakovat chybu Francouzů, kteří umožnili vzniku ghett. Lidi musí být rozděleni po republice tak, aby ta ghetta nevznikla a ostatní se s nimi prostě musí bavit. Samozřejmě platí, že každý vztah je oboustranný proces – kdo nebude chtít respektovat právní stát a bude ostatním lidem kurvit život, tak tu prostě nemá co dělat.

– To znamená i rozumět tomu, co to je za lidi. O Syřany nemám žádný strach. Ze všeho, co o nich vím, mi vychází, že to fakt není nijak vzdálená kultura. Ti lidi jsou v šoku z války, co se jim objevila v zemi (a kterou rozpoutal promoskevský režim a posléze se do ní přidali mezinárodní džihádisti, které si „vychovala“ USA tím, že nemá stabilní zahraniční politiku, vždy začne řešit problém, změní vládu a pak z toho problému vycouvá). Jsou to fakt oběti a mějme s nimi sakra soucit. Neříkám, že jsem z toho nadšený nebo že to není výzva, ale ze zkušenosti vím, že se Syřany se dá fakt úplně v klidu bavit a mnoho z nich tu už máme, například kvůli výměně studentů už za bolševika, mnozí z nich tu dnes podnikají nebo jsou v kultuře a sakra, ten radikální islám furt nikde.  Někteří jiní mají pojetí islámu, které je z kulturně centrického hlediska naší společnosti fakt někde na úrovni středověku, například někteří Afghánci. A to zase z toho důvodu, že žijí desítky let ve válečném stavu, za který opět oni sami tak úplně nemůžou, protože jsou součástí větší hry mocností. My jsme součástí větší hry byli vždy a bohužel vždy budeme, protože je nás pár mega a tak jsou naše hlavní zbraně vzdělání a mravní integrita. Když si nás nikdo nekoupí, tak nám nic zásadního nehrozí. Asi tak. Další řešení je stát se součástí potenciální Evropské federace, což mně osobně přijde jako dobrý nápad, ale samozřejmě chápu kohokoli, komu to jako dobrý nápad nepřijde.

– Každému, koho vezmeme mezi sebe, je třeba jasně říct, že u nás se respektuje náš právní řád a naše ústava. Že náš právní řád vychází z liberálních a humanistických hodnot. To znamená, že můžeš být muslim a můžeš si víru vyznávat v souladu s naším právním řádem, protože prostě máme svobodu vyznání, ale máme i mnoho jiných svobod a pravidel, které budeš prostě respektovat – u nás posloucháme ženský, sexuální menšiny mají plná práva, Romové i všichni ostatní patří do české společnosti. A teď by bylo zároveň dost fajn, milí Češi, kdyby podobná výchova platila i pro nás a to, co chceme po muslimech, jsme začali aktivně praktikovat i my – například, že se chováme k ženám nebo Romům jako k rovnoprávným bytostem, just saying. Už je na čase a pokud jde o mě, dost mě to letos probralo. My se tu desítky let tváříme, že jak nejsme vyspělí a pokrokoví, ale přitom vytrvale pliveme na ty historicky méně privilegované. S tím je třeba skončit. Je legitimní otázka, jak chceme zvládnout integraci třeba byť jen tisíce Afghánců, když jsme nedokázali za X let zabránit vzniku sociálně vyloučených lokalit, regulérních romských ghett, a má odpověď je tato: právě proto se nemůžeme zaměřit jen na uprchlíky. Musíme si všímat všech skupin lidí, které jsme jako společnost přehlíželi, a pracovat s nimi na vzájemném porozumění. I když nás sem tam pár věcí může šokovat. Ale upřímně, mě dost často šokují i aspekty chování některých etnických Čechů. Máme si vážit vzdělaných Romů, muslimů i lidí z jiných menšin, kteří jsou věrni naší zemi, naší Ústavě a chtějí nám pomáhat s problémy, kterým česká společnost čelí.

– Není to jednoduché a nevím, jak to může skončit, ale upřímně, zvládli jsme mnohem horší věci a kdybychom nebyli za těch posledních 20 let tak zpohodlnělí, tak si dneska neděláme do gatí. Když se na to věci řešit vybodneme, vím zcela jistě, co nastane: diplomatický rozkol se západem, který necháme v průseru a umyjem si nad ním ruce. Řeknem si, že nemáme uprchlíky, oplotíme se nebo budem prostě kverulovat, vytvoříme nesmyslná bezpečnostní opatření, protože smysluplná jsou moc náročná na přemýšlení a čas. Výsledkem bude v takovém případě rostoucí korupce z východu, zejména z Číny a Ruska. Opět, problém není, že to jsou Číňané a Rusové (nebo Saúdové), ale jde o export hodnot jejich vládnoucí třídy. A dokud jsou to hodnoty totalitní, tak se NESMÍME nechat korumpovat jejich kapitálem, nebo si sem importujeme totalitu, pochopte to. A tím se jednoduše ztenčuje prostor na planetě, kde lidi můžou trochu svobodně dýchat.

– Nesmírně nebezpečnou pro naši společnost jsou všechny ty škrtnuté mešity a bloky a jiné tiskoviny proti islámu stejně jako xenofobní výpady proti Rusům nebo Ukrajincům. I ten nejposlednější blbec by si měl spočítat, že ceněním zubů na všechny bez rozdílu si jen vytváříme skutečné nepřátele. My musíme rozlišovat chování jednotlivců a když už na někoho musíme cenit zuby, ceňme je na ty, co nás skutečně ohrožují. Neochota komunikovat je prvním krokem k násilí. Násilí je prvním krokem k občanské válce. Občanská válka je prvním krokem k instalaci totality. Totalita je prvním krokem k tomu, aby nás sežrala zrůda, z jejichž pout nás někdo jiný bude muset tahat a vysvobozovat. A to je něco, co už jsme si vyzkoušeli. Zkusme jít pro změnu nevyšlapanou cestou. Ta vyšlapaná totiž vede do prdele.

 

Můj vzkaz 22/11 na Václavském náměstí


Vážení přátelé,

Již pár let od chvíle, kdy tento národ dostal v roce 1918 do vínku samostatný stát, musel čelit ohromné zkoušce v boji s nebezpečnými autoritářskými silami. Na přechodnou dobu jsme prohráli a navzdory hrdinství mnoha našich skvělých občanů jsme se stali nacistickou kolonií. Na konci druhé světové války se v Berlíně setkaly dvě výrazné ideologie. Lidé, co (navzdory všem svým chybám, jichž jsme si dobře vědomi) věří ve svobodu, a lidé, co věří v kontrolu. Spadli jsme do sféry vlivu těch druhých. Lidí šlapajících po krku svobodným Čechům a Slovákům, lidí, co se neštítí zneužívat bezpečnostní složky k instalaci totalitního aparátu, lidí, co to s námi údajně myslí dobře, ale pěstují atmosféru udavačství, netolerance, strachu a nenávisti. Ze znechucení nad instalací tohoto aparátu prchlo během několika desetiletí moskevského diktátu mnoho desítek tisíc lidí z Československa do celého světa.

17. listopadu 1989 začala sametová revoluce, obrovské vzepjetí hluboké mravní síly tohoto národa. V této společnosti žijí lidé, kteří dokážou odolat pokušení pomsty, násilí a strachu, a to navzdory vytrvalému ponižování ze strany udavačů, kolaborantů i totalitního státního aparátu. Jsme země, která umí mírově rozpouštět federace, když si chtějí jít lidé svou cestou, umí mírově měnit režimy a není důvod, abychom si stejnou cestou neporadili i s rostoucími extremistickými tendencemi v české společnosti. Autoritářské proudy zde vždy byly a vždy budou. To však není důvodem podvolit se jim a přistoupit na jejich hru strachu a nenávisti. Historicky svobodní Češi a Slováci vždy zvítězili, protože se těmto antihodnotám nepodvolili. Nepodvolíme se jim ani teď.

17. listopad v naší historii připomíná, jak snadno můžeme o svobodu přijít, ale také to, jak snadno ji můžeme nabýt zpátky. 17. listopad je pro nás posvátný a nikdo na světě nemá právo si ho uzurpovat jen a jen pro sebe. Jenže současný prezident této země sprostě zneužil svátek svobody a demokracie k zorchestrovanému shromáždění na svou podporu. Také odmítl přístup k albertovskému památníku studentům, čímž poplival ideály, z kterých vzešla po roce 1989 naše svobodná společnost.

Nezapomínejme také, že se prezident této země  postavil na jedno pódium bok po boku s vůdcem českých fašistů Martinem Konvičkou. Člověkem, co chce brát jiným občanská práva, oplotit zemi, která si plotů vytrpěla již víc než dost, diskriminovat lidi na základě náboženského přesvědčení a ve jménu vlajky s přeškrtnutou mešitou si jeho sluhové už dnes přisvojují práva v uvozovkách chránit v našich ulicích pořádek. Pokud by Martin Konvička realizoval byť jen polovinu toho, co slibuje, Českou republiku by zcela ovládla atmosféra strachu a nenávisti vůči lidem jiných názorů, jiné barvy pleti, náboženské příslušnosti i cizincům všeobecně. Konvičkův Blok proti Islámu je fašistická, antidemokratická strana. To, že ji posvětil prezident svou podporou, znamená jediné –prezident této země se stal 17. listopadu 2015 nepřítelem demokracie a ústavní představitelé se svými právnickými týmy by se měly vážně zabývat otázkou, zda se již nedopouští velezrady, za kterou náš právní řád ukládá v duchu naší humanistické tradice adekvátní trest: zbavení funkce a nemožnost opětovného znovuzvolení.

Podporujeme rektory našich univerzit. Podporujeme každého politika, který v těžkých časech vidí dál než jen na konec volebního období, protože tady již nejde o obvyklou hru na sliby a koryta. Ať už jsme spíš pravicového či levicového přesvědčení, velmi oceňujeme odvážná slova premiéra Sobotky a přejeme mu hodně sil ve složité zkoušce, kterou právě teď podstupuje. Vzkazujeme pohrobkům českých autoritářů a kolaborantů,  ale i čínským bolševikům, středoasijským a blízkovýchodním diktátorům i jejich patronu, největšímu nepříteli svobodných Evropanů Vladimíru Putinovi, bývalému agentovi sovětské tajné služby KGB, tedy lidem, kteří naše kolaboranty korumpují a importují k nám tak totalitu: Nechte si svůj mamon a své peníze. Nikdy neporazíte hodnoty poznání a lásky k bližnímu. My si nenecháme vzít hodnoty 17. listopadu 1989, na kterých vzniklo svobodné Československo a později Česká republika. Jsme svobodní lidé a jsme a zůstaneme součástí svobodného světa!

 

Premiér Sobotka poděkoval českým dobrovolníkům

12278777_10153116362470776_2105403089397324343_n

Po svém návratu z Keleti jsem se seznámil s dívkou, nad kterou někteří mí staří známí nechápavě kroutili hlavou jen proto, že nosí na hlavě kus látky. Dnes tuto drobnou dívku původem z Alžírska, která zde v Praze má již dlouho svůj domov, přijal premiér Sobotka. Sarra žije duchovním životem, podle sebe, necítí se součástí ničeho tak malého jako je společnost jednoho státu, pomáhá, kde může, a klíč k tomu ji porozumět leží daleko za hranicemi její i naší kultury. Tam někde za hranicemi států a civilizací leží sounáležitost mezi lidmi. A někteří museli přijít sakra zdaleka, abychom je mohli obejmout a poznat.

Dějí se velké věci a my budeme mít srdce na správném místě, konat správné věci, odolávat strachu, nenávisti, povýšenosti, hlouposti… Těžko říct, kam dojdeme. Ale víme, že nejdeme po cestě zkázy.

Když zvítězí hodnoty lásky a pravdy v každé civilizaci, vyhráli jsme všichni a všude.

Můj vzkaz 17. 11. 2015 – Václavské náměstí

Milí přátelé (a je vás tady dost, jejichž přátelství jsem si s potěšením vědom) i vážení spoluobčané – spolu se snad spřátelíme někdy v budoucnu, protože nevidím důvod, proč bychom přáteli být nemohli. Jistě se toho nenajde mnoho, co by nás rozdělovalo.

Organizátoři této akce, kteří si k mému potěšení podali před měsícem ruce a domluvili se na společném shromáždění prodemokratických sil, se domnívají, že vám mám co říci, a já, z vděčnosti při pohledu na jejich partnerství, rád přijímám.

17. listopad je krásný den, krásný jako jakýkoli jiný na tomto nádherném světě. Pro nás Čechy má ale hluboký význam. Je připomínkou toho, proč musíme být bdělý a mravný národ. Jsme si dobře vědomi, že boj na život a na smrt s totalitním režimem se nedá vést zevnitř státu, pokud nechceme zkřivit vlas na hlavě nevinným lidem. V zahraničních silách bojovali slavní českoslovenští legionáři, ale i letci RAF, kterým se později z Kremlu řízený totalitní režim v Československu odvděčil za jejich boj za svobodu krutými represemi. Naši hrdinové byli tímto režimem odsuzováni k smrti, ponižováni, či hnáni do dolů jako otroci kopat uran na výrobu jaderných bomb pro Sovětský svaz. Toto není dávná historie. To se odehrálo v době, kdy mí prarodiče byli již dávno dospělými lidmi.

Boj ze zahraničí mnohdy vedli naši slavní intelektuálové a filosofové, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá otec tohoto národa, Tomáš Garrigue Masaryk. Tím rozhodně nesnižuji odpor proti útlaku vzešlý zevnitř státu, jen bych rád poukázal na to, že ve svobodném přístavu se dá jednat mnohem efektivněji a také vznikají důležité spojenecké a diplomatické vazby, které bychom neměli zanedbávat. Právě teď potřebují přístřeší a úkryt k nabrání sil současné i budoucí elity národů týraných válkou a krutými diktaturami. Nehovořím jen o Sýrii, ze které se stalo mezinárodní bojiště bez ohledu na miliony lidí, kteří zde měli či stále mají své domovy. Mluvím i o okupované zemi, kterou máme takříkajíc za humny – o Ukrajině. Hluboce se skláním před odvahou ukrajinského lidu postavit se tyranii a rád bych mu vzkázal jediné – jsme v tom s vámi a nezapomněli jsme na vás.

Často nerozumíme touze po svobodě ostatních lidí, protože jsme sami zlenivěli. Často si neuvědomujeme, že svoboda není neměnný a finální stav, ale vyžaduje trvalou bdělost, angažovanost a podílení se na věcech veřejných. Vážení přátelé, boj za svobodu vedeme právě teď. Pokud ten boj vést odmítneme, máme si co vyčítat. Dnes jsme bezpečný přístav my, a i když v různých institucích vykukují autoritářské síly, my je vidíme a demokratickými a právními prostředky je zaženeme tam, kam patří. Na smetiště dějin, kde budou na stránkách učebnic vždy připomínat, čeho se máme vyvarovat a co již nikdy nesmíme opakovat. Budeme bdělí. Dívám se směrem k pražskému Hradu. Dívám se na člověka, který zastává současný post ministra vnitra, pana Chovance, patrona českých lágrů, ve kterých pan ministr měsíce nesmyslně vězní stovky válečných uprchlíků, dokonce i rodin s nevinnými dětmi, jež zakouší vězeňský režim ve středu Evropy, v naší vlastní zemi. Dívám se i na nám tak blízké Slovensko – na župana Bánskobystrického kraje a aktivního neonacistu Mariana Kotlebu. Pozorujeme malé i velké manipulátory. My o vás víme. Pozorujeme vaše činy a vidíme velmi dobře, že jste motivováni touhou po moci a snahou ovládat svobodné lidi. Víme i to, že Prognostický ústav Československé akademie věd, jehož odchovanci jsou jak Miloš Zeman, tak Václav Klaus, vznikl na popud Jurije Andropova, tehdejšího šéfa sovětské tajné služby KGB proslulé svou nepopsatelnou brutalitou a zločiny proti lidskosti. Nejde o žádnou konspirační teorii. Stačí znát vlastní historii. A já se ptám, opravdu si myslíte, že vám necháme tuto nádhernou zemi?

Přesně před šestasedmdesáti lety nacisté vyhnali generaci našich pradědů z vysokých škol. Pro výstrahu popravili studentské vůdce, na dvanáct set vysokoškolských studentů zmlátili jak psy a odvezli je do koncentračních táborů. Byl to bezskrupulózní akt teroru vůči českému lidu a jeho inteligenci, protože každý diktátor ví velmi dobře, že nejlíp se ovládají lidé s nedostatečným vzděláním a bez elit. Je alarmující, že i dnes čelíme odporu vůči české inteligenci. Odporu proti vědcům, vysokoškolským profesorům a akademickým hodnostářům, zkrátka lidem, kteří často možná neumějí navázat dialog se zbytkem veřejnosti, rozhodně si však můžeme být jisti, že přechovávají koncentrované vzdělání našeho národa, a je důvod si jich vážit. Alespoň pokud konají správné věci. A apel vůči strachu a lhostejnosti jak jej formulovala letošní Výzva vědců, kterou podepsalo přes tři tisíce českých akademiků, správnou věcí rozhodně je.

I vůči studentům se dnes lidé bouří, a přitom to byl právě Jan Opletal, mladý student smrtelně postřelený nacisty v den výročí založení československého státu, který se stal nejen tváří útlaku vůči českému lidu, ale i důvodem pro vznik mezinárodního dne studentstva slaveného po celém světě.

Teror vůči inteligenci však bohužel nebyl jedinou tragédií na území naší vlasti, které byl tento den kdy svědkem. Před šestadvaceti lety ozbrojené složky totalitního státu, kterým Československá socialistická republika byla, brutálně potlačily společenské protesty proti loutkovému režimu ovládaného Kremlem a utlačujícího náš lid. Začala tak sametová revoluce, která nám i přes to, že jisté struktury zvládly převléknout kabáty a pojistit si svůj vliv i po listopadu 1989, přinesla svobodu a demokracii. Proto se tento den v českém kalendáři jmenuje právě takto – Den boje za svobodu a demokracii – a my nesmíme připustit, aby smysl tohoto svátku zůstal jen na papíře. Nesmíme připustit, aby se z něj stal bezobsažný rituál.Svoboda znamená odpovědnost a povinnost. Pokud vám někdy někdo nalhal, že demokracie se obejde bez občanské společnosti, tedy aktivních lidí, kteří demokracii berou za svou a chrání ji, nevěřte mu. Říkají vám to ješitní staří muži, jejichž čas končí. Demokracie může existovat jen a pouze na bázi občanské společnosti. Politici nemají být nikým jiným než občany, jež si zbytek zvolí jako své zástupce. Nic víc, nic míň. Demokracie braná vážně znamená rovnost před Bohem, přírodou, systémem či čímkoli, v co chcete věřit. Společnost, ve které má každý, kdo to s ní myslí dobře, své místo, ať už je to křesťan, žid, muslim, nevěřící, ať už je to Čech libovolného etnického původu nebo libovolné barvy pleti. Jen tehdy, když se mezi sebou dohodneme, a to je naprostá nutnost, pokud máme ždibec odpovědnosti vůči generacím, co přijdou po nás, můžeme řešit skutečné problémy. Zabývat se globálními ekologickými hrozbami i odpovědností za naše životní prostředí (namísto neodpovědného prolamování těžebních limitů), hledat způsoby, jak prosperovat a být šťastní. K tomu nepotřebujeme nic víc než demokraty. Aktivní, zodpovědné a především mravné lidi, kteří budou poslouchat hlas svého srdce i hlas svého rozumu a dají přednost soucitu před egoismem.

Pokud jste si mysleli, že demokracií začíná pohodlí, mýlili jste se. Svoboda, to je spousta práce a dřiny. Svoboda je bdělost. Pokud máme svobodu, ale nemáme mravní hodnoty, velmi rychle nám ji ukrojí lidé, co to s námi nemyslí dobře. A pokud obětujeme nejslabší a hodíme je přes palubu pro vlastní pohodlí, ať už to jsou Romové, staří lidé, lidé bez domova nebo váleční uprchlíci, příštími nejslabšími v této společnosti budeme my. I kdybychom se vykašlali na mravnost, stačí věnovat pozornost pudu sebezáchovy. Pokud nejsme ochotni se zastat těch, co trpí pod útlakem, ať už Syřanů, Ukrajinců, Eritrejců nebo kohokoli jiného, jaké máme právo očekávat, že se kdo kdy zastane nás? Náš národ si fouká mnoho desetiletí staré bolístky z dob Mnichovské dohody a jedním dechem ochotně hází přes palubu ty, co právě teď potřebují pomoc. Voláme po uzavření hranic a naivně si představujeme, že když se schováme pod postel, bubáci světa zmizí. Jenže tak to zkrátka není.

Hluboce soucítím s oběťmi teroru po celém světě. V Paříži, v Bejrútu i na mnoha jiných místech, které s rostoucí provázaností nemůžeme a nesmíme přehlížet navzdory selektivní mediální pozornosti. Naše svoboda a štěstí je úzce provázána se svobodou a štěstím lidí na celém světě. Ti, kteří chtějí týrat ostatní, jsou krutí a zoufalí lidé, jejichž krutosti a zoufalství musíme porozumět, abychom dokázali jejich hrozbu překonat. Nesmíme se však nikdy snížit k uplatnění kolektivní viny a vybíjet si frustraci a hněv na slabších. Kolektivní vina je archaický mechanismus vlastní nikoli myslícím bytostem, ale sloužící ke kontrole slabých a nevědomých skrze strach. Je to mechanismus stojící za středověkými i novodobými pogromy, za válkami, za genocidami i za primordiální krevní mstou. Je to mechanismus, který v 21. století vůbec nemá co dělat. Trestní právo konstatuje jediné – za zločin má být potrestán jeho viník a případní komplicové, návodci nebo pomahači. Nikdo jiný za zločin zodpovědný není. A my bychom měli trvat na právním státu a bojovat za spravedlnost. Každý, kdo po pátečních událostech křičí strachy, dělá přesně to, co teroristé z Paříže chtěli. Prosím, myslete na to. Kdokoli za tímto útokem stojí, mne si ruce, že se mu jeho záměr vydařil – zasít teror mezi civilní obyvatelstvo.

Buďme bdělí, ostražití a rozumní. Nenechme se zastrašit vrahy. Uctít Den boje za svobodu a demokracií se dá jediným rozumným způsobem. Bojem za svobodu a demokracii. Jedině tak nejde o mrtvý svátek, ale o tlukoucí a bdělé srdce české společnosti, která je stále ochotná pracovat na své budoucnosti a přijmout mezi sebe ty, kteří nemají to štěstí, že jim svoboda spadla do klína tak snadno a jednoduše jako nám. A to říkám s obrovským respektem vůči všem, co se na boji za svobodu na sklonku osmdesátých let podíleli. Klaním se před vámi.

Česká společnost letos zažila obrovské mravní vzepětí. Desetitisíce lidí aktivně přijalo za svou největší výzvu, jaké země Evropské unie čelí od doby, co jsme se mezi ně díky bohu a prozřetelnosti naší společnosti zařadili i my. Pomocí válečným uprchlíkům a odmítnutím jejich kriminalizace se zařazujeme mezi vyspělé, humanistické společnosti. Jsme zemí svobodných a odpovědných lidí. Česká vlajka měsíce vlála na checkpointu Bapska – Berkasovo, kde Češi postavili bezpečný přístav pro tisíce zubožených lidí, kteří zoufale potřebovali pomoc. V těchto dnech dělá mnoho českých dobrovolníků vše proto, aby reprezentovali naší zemi ještě dál od našich hranic – na řeckém ostrově Lesbos. Největší skvrnu na českém svědomí však stále máme přímo v naší zemi. Stále jsou u nás vězněny stovky lidí, kteří se provinili maximálně přestupkem. Jistě musíme mít pod kontrolou, kdo sem přichází, ale zjistit totožnost lidí by mělo být záležitostí hodin, ne měsíců. Od čeho máme Europol? Od čeho máme bezpečnostní databáze? Pane Chovanče, vyzývám vás, přestaňte s tou šarádou a radši se aktivně podílejte na systémových změnách, které smyjí z naší země tu neuvěřitelnou hanbu, kterou jste nám způsobil! Celý civilizovaný svět včetně nejvýznamnějších světových mezinárodních institucí se pozastavuje nad vaším jednáním. Dejte válečným uprchlíkům svobodu!

Chceme být solidární s našimi bratry a sestrami v Evropě, chceme společně hledat rozumná, humánní řešení. Budeme-li chtít, společně tuto obrovskou výzvu zvládneme. Je čas platit dluh za to, že můžeme být součástí svobodného světa. A ten dluh má jméno zodpovědnost a solidarita. Pokud ho přijmeme za svůj, může náš hlas ve světě zase něco skutečně znamenat. Poprvé od vzniku Československého státu.

Závěrem bych rád citoval dílo bengálského autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu a všestranného osvícence Rabíndranátha Thákura, člověka, kterého by v České republice významná část naší veřejnosti odmítla jakožto ekonomického migranta: „Neobětujme slabé silným, chceme-li se sami zachránit.“ Tento apel je prostý a univerzálně platný. Je tu ale ještě jeden: „Spal jsem a snil, že život je radost. Probudil jsem se a spatřil, že život je povinnost. Plnil jsem ji a pochopil, že povinnost je radost.“ Kdo koná správné věci ku prospěchu ostatních, najde klíč ke štěstí.

A teď mě omluvte, jdu slavit Den boje za svobodu a demokracii.