Můj vzkaz 17. 11. 2015 – Václavské náměstí

Milí přátelé (a je vás tady dost, jejichž přátelství jsem si s potěšením vědom) i vážení spoluobčané – spolu se snad spřátelíme někdy v budoucnu, protože nevidím důvod, proč bychom přáteli být nemohli. Jistě se toho nenajde mnoho, co by nás rozdělovalo.

Organizátoři této akce, kteří si k mému potěšení podali před měsícem ruce a domluvili se na společném shromáždění prodemokratických sil, se domnívají, že vám mám co říci, a já, z vděčnosti při pohledu na jejich partnerství, rád přijímám.

17. listopad je krásný den, krásný jako jakýkoli jiný na tomto nádherném světě. Pro nás Čechy má ale hluboký význam. Je připomínkou toho, proč musíme být bdělý a mravný národ. Jsme si dobře vědomi, že boj na život a na smrt s totalitním režimem se nedá vést zevnitř státu, pokud nechceme zkřivit vlas na hlavě nevinným lidem. V zahraničních silách bojovali slavní českoslovenští legionáři, ale i letci RAF, kterým se později z Kremlu řízený totalitní režim v Československu odvděčil za jejich boj za svobodu krutými represemi. Naši hrdinové byli tímto režimem odsuzováni k smrti, ponižováni, či hnáni do dolů jako otroci kopat uran na výrobu jaderných bomb pro Sovětský svaz. Toto není dávná historie. To se odehrálo v době, kdy mí prarodiče byli již dávno dospělými lidmi.

Boj ze zahraničí mnohdy vedli naši slavní intelektuálové a filosofové, mezi nimiž zvláštní místo zaujímá otec tohoto národa, Tomáš Garrigue Masaryk. Tím rozhodně nesnižuji odpor proti útlaku vzešlý zevnitř státu, jen bych rád poukázal na to, že ve svobodném přístavu se dá jednat mnohem efektivněji a také vznikají důležité spojenecké a diplomatické vazby, které bychom neměli zanedbávat. Právě teď potřebují přístřeší a úkryt k nabrání sil současné i budoucí elity národů týraných válkou a krutými diktaturami. Nehovořím jen o Sýrii, ze které se stalo mezinárodní bojiště bez ohledu na miliony lidí, kteří zde měli či stále mají své domovy. Mluvím i o okupované zemi, kterou máme takříkajíc za humny – o Ukrajině. Hluboce se skláním před odvahou ukrajinského lidu postavit se tyranii a rád bych mu vzkázal jediné – jsme v tom s vámi a nezapomněli jsme na vás.

Často nerozumíme touze po svobodě ostatních lidí, protože jsme sami zlenivěli. Často si neuvědomujeme, že svoboda není neměnný a finální stav, ale vyžaduje trvalou bdělost, angažovanost a podílení se na věcech veřejných. Vážení přátelé, boj za svobodu vedeme právě teď. Pokud ten boj vést odmítneme, máme si co vyčítat. Dnes jsme bezpečný přístav my, a i když v různých institucích vykukují autoritářské síly, my je vidíme a demokratickými a právními prostředky je zaženeme tam, kam patří. Na smetiště dějin, kde budou na stránkách učebnic vždy připomínat, čeho se máme vyvarovat a co již nikdy nesmíme opakovat. Budeme bdělí. Dívám se směrem k pražskému Hradu. Dívám se na člověka, který zastává současný post ministra vnitra, pana Chovance, patrona českých lágrů, ve kterých pan ministr měsíce nesmyslně vězní stovky válečných uprchlíků, dokonce i rodin s nevinnými dětmi, jež zakouší vězeňský režim ve středu Evropy, v naší vlastní zemi. Dívám se i na nám tak blízké Slovensko – na župana Bánskobystrického kraje a aktivního neonacistu Mariana Kotlebu. Pozorujeme malé i velké manipulátory. My o vás víme. Pozorujeme vaše činy a vidíme velmi dobře, že jste motivováni touhou po moci a snahou ovládat svobodné lidi. Víme i to, že Prognostický ústav Československé akademie věd, jehož odchovanci jsou jak Miloš Zeman, tak Václav Klaus, vznikl na popud Jurije Andropova, tehdejšího šéfa sovětské tajné služby KGB proslulé svou nepopsatelnou brutalitou a zločiny proti lidskosti. Nejde o žádnou konspirační teorii. Stačí znát vlastní historii. A já se ptám, opravdu si myslíte, že vám necháme tuto nádhernou zemi?

Přesně před šestasedmdesáti lety nacisté vyhnali generaci našich pradědů z vysokých škol. Pro výstrahu popravili studentské vůdce, na dvanáct set vysokoškolských studentů zmlátili jak psy a odvezli je do koncentračních táborů. Byl to bezskrupulózní akt teroru vůči českému lidu a jeho inteligenci, protože každý diktátor ví velmi dobře, že nejlíp se ovládají lidé s nedostatečným vzděláním a bez elit. Je alarmující, že i dnes čelíme odporu vůči české inteligenci. Odporu proti vědcům, vysokoškolským profesorům a akademickým hodnostářům, zkrátka lidem, kteří často možná neumějí navázat dialog se zbytkem veřejnosti, rozhodně si však můžeme být jisti, že přechovávají koncentrované vzdělání našeho národa, a je důvod si jich vážit. Alespoň pokud konají správné věci. A apel vůči strachu a lhostejnosti jak jej formulovala letošní Výzva vědců, kterou podepsalo přes tři tisíce českých akademiků, správnou věcí rozhodně je.

I vůči studentům se dnes lidé bouří, a přitom to byl právě Jan Opletal, mladý student smrtelně postřelený nacisty v den výročí založení československého státu, který se stal nejen tváří útlaku vůči českému lidu, ale i důvodem pro vznik mezinárodního dne studentstva slaveného po celém světě.

Teror vůči inteligenci však bohužel nebyl jedinou tragédií na území naší vlasti, které byl tento den kdy svědkem. Před šestadvaceti lety ozbrojené složky totalitního státu, kterým Československá socialistická republika byla, brutálně potlačily společenské protesty proti loutkovému režimu ovládaného Kremlem a utlačujícího náš lid. Začala tak sametová revoluce, která nám i přes to, že jisté struktury zvládly převléknout kabáty a pojistit si svůj vliv i po listopadu 1989, přinesla svobodu a demokracii. Proto se tento den v českém kalendáři jmenuje právě takto – Den boje za svobodu a demokracii – a my nesmíme připustit, aby smysl tohoto svátku zůstal jen na papíře. Nesmíme připustit, aby se z něj stal bezobsažný rituál.Svoboda znamená odpovědnost a povinnost. Pokud vám někdy někdo nalhal, že demokracie se obejde bez občanské společnosti, tedy aktivních lidí, kteří demokracii berou za svou a chrání ji, nevěřte mu. Říkají vám to ješitní staří muži, jejichž čas končí. Demokracie může existovat jen a pouze na bázi občanské společnosti. Politici nemají být nikým jiným než občany, jež si zbytek zvolí jako své zástupce. Nic víc, nic míň. Demokracie braná vážně znamená rovnost před Bohem, přírodou, systémem či čímkoli, v co chcete věřit. Společnost, ve které má každý, kdo to s ní myslí dobře, své místo, ať už je to křesťan, žid, muslim, nevěřící, ať už je to Čech libovolného etnického původu nebo libovolné barvy pleti. Jen tehdy, když se mezi sebou dohodneme, a to je naprostá nutnost, pokud máme ždibec odpovědnosti vůči generacím, co přijdou po nás, můžeme řešit skutečné problémy. Zabývat se globálními ekologickými hrozbami i odpovědností za naše životní prostředí (namísto neodpovědného prolamování těžebních limitů), hledat způsoby, jak prosperovat a být šťastní. K tomu nepotřebujeme nic víc než demokraty. Aktivní, zodpovědné a především mravné lidi, kteří budou poslouchat hlas svého srdce i hlas svého rozumu a dají přednost soucitu před egoismem.

Pokud jste si mysleli, že demokracií začíná pohodlí, mýlili jste se. Svoboda, to je spousta práce a dřiny. Svoboda je bdělost. Pokud máme svobodu, ale nemáme mravní hodnoty, velmi rychle nám ji ukrojí lidé, co to s námi nemyslí dobře. A pokud obětujeme nejslabší a hodíme je přes palubu pro vlastní pohodlí, ať už to jsou Romové, staří lidé, lidé bez domova nebo váleční uprchlíci, příštími nejslabšími v této společnosti budeme my. I kdybychom se vykašlali na mravnost, stačí věnovat pozornost pudu sebezáchovy. Pokud nejsme ochotni se zastat těch, co trpí pod útlakem, ať už Syřanů, Ukrajinců, Eritrejců nebo kohokoli jiného, jaké máme právo očekávat, že se kdo kdy zastane nás? Náš národ si fouká mnoho desetiletí staré bolístky z dob Mnichovské dohody a jedním dechem ochotně hází přes palubu ty, co právě teď potřebují pomoc. Voláme po uzavření hranic a naivně si představujeme, že když se schováme pod postel, bubáci světa zmizí. Jenže tak to zkrátka není.

Hluboce soucítím s oběťmi teroru po celém světě. V Paříži, v Bejrútu i na mnoha jiných místech, které s rostoucí provázaností nemůžeme a nesmíme přehlížet navzdory selektivní mediální pozornosti. Naše svoboda a štěstí je úzce provázána se svobodou a štěstím lidí na celém světě. Ti, kteří chtějí týrat ostatní, jsou krutí a zoufalí lidé, jejichž krutosti a zoufalství musíme porozumět, abychom dokázali jejich hrozbu překonat. Nesmíme se však nikdy snížit k uplatnění kolektivní viny a vybíjet si frustraci a hněv na slabších. Kolektivní vina je archaický mechanismus vlastní nikoli myslícím bytostem, ale sloužící ke kontrole slabých a nevědomých skrze strach. Je to mechanismus stojící za středověkými i novodobými pogromy, za válkami, za genocidami i za primordiální krevní mstou. Je to mechanismus, který v 21. století vůbec nemá co dělat. Trestní právo konstatuje jediné – za zločin má být potrestán jeho viník a případní komplicové, návodci nebo pomahači. Nikdo jiný za zločin zodpovědný není. A my bychom měli trvat na právním státu a bojovat za spravedlnost. Každý, kdo po pátečních událostech křičí strachy, dělá přesně to, co teroristé z Paříže chtěli. Prosím, myslete na to. Kdokoli za tímto útokem stojí, mne si ruce, že se mu jeho záměr vydařil – zasít teror mezi civilní obyvatelstvo.

Buďme bdělí, ostražití a rozumní. Nenechme se zastrašit vrahy. Uctít Den boje za svobodu a demokracií se dá jediným rozumným způsobem. Bojem za svobodu a demokracii. Jedině tak nejde o mrtvý svátek, ale o tlukoucí a bdělé srdce české společnosti, která je stále ochotná pracovat na své budoucnosti a přijmout mezi sebe ty, kteří nemají to štěstí, že jim svoboda spadla do klína tak snadno a jednoduše jako nám. A to říkám s obrovským respektem vůči všem, co se na boji za svobodu na sklonku osmdesátých let podíleli. Klaním se před vámi.

Česká společnost letos zažila obrovské mravní vzepětí. Desetitisíce lidí aktivně přijalo za svou největší výzvu, jaké země Evropské unie čelí od doby, co jsme se mezi ně díky bohu a prozřetelnosti naší společnosti zařadili i my. Pomocí válečným uprchlíkům a odmítnutím jejich kriminalizace se zařazujeme mezi vyspělé, humanistické společnosti. Jsme zemí svobodných a odpovědných lidí. Česká vlajka měsíce vlála na checkpointu Bapska – Berkasovo, kde Češi postavili bezpečný přístav pro tisíce zubožených lidí, kteří zoufale potřebovali pomoc. V těchto dnech dělá mnoho českých dobrovolníků vše proto, aby reprezentovali naší zemi ještě dál od našich hranic – na řeckém ostrově Lesbos. Největší skvrnu na českém svědomí však stále máme přímo v naší zemi. Stále jsou u nás vězněny stovky lidí, kteří se provinili maximálně přestupkem. Jistě musíme mít pod kontrolou, kdo sem přichází, ale zjistit totožnost lidí by mělo být záležitostí hodin, ne měsíců. Od čeho máme Europol? Od čeho máme bezpečnostní databáze? Pane Chovanče, vyzývám vás, přestaňte s tou šarádou a radši se aktivně podílejte na systémových změnách, které smyjí z naší země tu neuvěřitelnou hanbu, kterou jste nám způsobil! Celý civilizovaný svět včetně nejvýznamnějších světových mezinárodních institucí se pozastavuje nad vaším jednáním. Dejte válečným uprchlíkům svobodu!

Chceme být solidární s našimi bratry a sestrami v Evropě, chceme společně hledat rozumná, humánní řešení. Budeme-li chtít, společně tuto obrovskou výzvu zvládneme. Je čas platit dluh za to, že můžeme být součástí svobodného světa. A ten dluh má jméno zodpovědnost a solidarita. Pokud ho přijmeme za svůj, může náš hlas ve světě zase něco skutečně znamenat. Poprvé od vzniku Československého státu.

Závěrem bych rád citoval dílo bengálského autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu a všestranného osvícence Rabíndranátha Thákura, člověka, kterého by v České republice významná část naší veřejnosti odmítla jakožto ekonomického migranta: „Neobětujme slabé silným, chceme-li se sami zachránit.“ Tento apel je prostý a univerzálně platný. Je tu ale ještě jeden: „Spal jsem a snil, že život je radost. Probudil jsem se a spatřil, že život je povinnost. Plnil jsem ji a pochopil, že povinnost je radost.“ Kdo koná správné věci ku prospěchu ostatních, najde klíč ke štěstí.

A teď mě omluvte, jdu slavit Den boje za svobodu a demokracii.

 

 

 

Vzpomeňme na imigranta, kterého bychom k nám odmítli pustit

12246846_10207901233910142_1624610776007342824_nSeznamte se. Toto je „špinavý bengálský čmoud“ s Nobelovkou za literaturu a imigrant do britského impéria Rabíndranáth Thákur. Byl to básník, prozaik, dramatik, hudební skladatel, malíř, pedagog, filosof, propagátor sbližování východu a západu, zkrátka pravý osvícenec. Člověk, jakého by si každá mravná a mírumilovná společnost na planetě měla vážit. Učili jste se o něm na střední škole a možná jste si ani neuvědomili, že kdyby nikdy nemigroval, přišli bychom o obrovské kulturní dědictví a obrovský příspěvek k východní i západní vzdělanosti.

Z jeho slavných citátů vybírám ty, které mě obzvlášť oslovily, a které jsou velmi relevantní pro aktuální situaci v naší společnosti:

„Neobětujme slabé silným, chceme-li se sami zachránit.“

„Kéž tě má láska jako sluneční paprsek obejme a přitom ti zanechá osvícenou svobodu.“

„Spal jsem a snil, že život je radost. Probudil jsem se a spatřil, že život je povinnost. Plnil jsem ji a pochopil, že povinnost je radost.“

Škoda, že ho nezastřelili na hranicích, bylo by o jednoho intelektuála méně! Kdyby tohle zkusil zavlíct do Čech, však bychom mu ukázali, tady na lásku, svobodu a podobně není nikdo zvědavej! 🙂

Je to ale opravdu tak? Já stále věřím, že ne, a že v národu zmrzačeném desetiletími diktatury, je stále dost lidí, kteří vědí, na jaké tradice navázat.

Odpočívejte v pokoji, Rabíndranáthe. A ty se probuď, český národe, protože momentálně spíš.

Proč potřebujeme přátele a spojence?

Poslední roky všude čtu jak přes kopírák formulaci (pardon my French) „proč musíme furt někomu lézt do prdele?“, kterou se mnozí Češi snaží vzhledem ke své nešťastné dějinné zkušenosti, kdy jsme byli provincií třetí říše a později provincií bolševického imperialismu, hledat důvody, proč nepotřebujeme spojence. Jenže my je potřebujeme. A potřebujeme je právě proto, abychom se v budoucnu nestali provincií totalitních sil ze zahraničí, ale také, aby nám pomohli se ubránit proti totalitním silám uvnitř vlastní země, které korumpují demokracii kšeftováním s diktátory, čímž si totalitu importujeme k nám.

Dovolím si citovat historika Jiřího Kovtuna, který říká s ohledem na dílo člověka, který dal tomuto koutu světa nový civilizační impuls: „Malý národ jako Čechové, jak Masaryk učil, se mezi ostatními národy neudrží šovinistickou předpojatostí a oportunistickým chytračením, nýbrž mravní kvalitou a neohroženým trváním na univerzálních proudech vlastní tradice.“ (zdroj: časopis Respekt 28/10)

A protože demokracie, stát i společnost jsme my, každý z nás, znamená to obrnit se soucitem, porozuměním a bezmeznou odvahou. Zkrátka individuální mravností, bdělostí, kritickým myšlením. Pokud se nebudeme bát, nedosáhne na nás ničí teror, protože jednoduše ztratí význam. A pokud na nás někdo opravdu půjde s klackem v ruce, všichni uvidí, kdo je ten „zlej“, ať už bude mít jakoukoli barvu kůže nebo původ. A takovým se brání ve skutečnosti snadno. Stačí o nich vědět. Ale k tomu je třeba velmi odvážná společnost, tedy velmi odvážní lidé. Buďme odvážní a budeme mít vlastní osud pod mnohem větší kontrolou než jakou nabízejí zdi a hranice. Budeme ho mít v rukou my. Ne ti, kteří nás chtějí ovládat. Dnes zkrátka potřebujeme staré dobré hrdiny. A musíme jimi být my.

Tomáš Ortel a jeho skutečné poselství české veřejnosti

Prosím vás, lidi, co posloucháte Ortel a šíříte to dál s tím, že je to vlastenecká muzika, nový Kryl a všechny tyhle šílenosti: Tomáš Ortel je bývalý zpěvák kapely Conflict 88. 88 je kryptogram pro HH, Heil Hitler, který neonacisté hojně používali v minulosti. Dnes už je to tak zprofanovaný kryptogram, že ho používají jen ti nejhloupější, a dokonce i Tomáš si všiml, že už se to nenosí. Toto je skladba „Sláva vítězům“ od stejnojmenný kapely, kde Tomáš zpívá.

Když pominete všechny nesmysly, zjistíte, že skladba je výhradně o tom, že ten, kdo všechny ostatní pojebe a ochčije, má sedět nahoře a šéfovat ostatním. To fakt chcete? Aby vás někdo vystrašil, pak vás ochcal a pak spokojeně trůnil? Nacisté a bolševici, ve zkratce psychopati, co chtějí jen moc a žijí ze strachu ostatních, to maj v krvi odjakživa. Furt zkouší nový taktiky a vy se furt necháváte znovu a znovu nachytat a za pár let budete fňukat, že jste to nevěděli a že vy nic, vy muzikanti. Teď psychouši odhodili svastiky a srpy a kladiva, komunismus a neonacismus, místo toho vyzdvihují slovanskou jednotu, antievropanství a islamofobii. Všechno to jsou jen věci, který maj společný result, ať už chceme nebo ne – izolaci pro českou společnost, zdi, vyhánění těch, co se k nám nehoděj a taky to, že do sebe necháme kopat od psychoušů z Kremlu, co tu dělaj posledních 100 let ramena jako nikdo jinej. Němci se aspoň omluvili a mnohokrát dokázali, že jsou fakt už dávno jinej národ než ten, co dal v roce 1933 moc retardovanému malířskému učni, zatímco Rusy furt ovládají stejné struktury, protože konec studený války znamenal jen změnu taktiky boje. Na to ale sakra nepotřebujete znát globální politiku, historický kontexty ani nic jinýho, prostě se jen podívejte na to video, nahraďte si muziku jak z Troškovy pohádky načichlou heroickým patosem, který hraje na ty nejlacinější struny, o něco vkusnější (sorry, ale je to tak) džihádistickou nasheedou a vidíte, o co všem těmhle magorům jde v prvé řadě – poštvávat lidi proti sobě, generovat strach a z toho strachu generovat prospěch všeho druhu, tedy moc, peníze, kontrolu nad ostatními a já nevím, co takoví blázni vlastně můžou chtít. Přestaňte tyhle lidi už jednou pro vždy poslouchat, ať už sedí v Moskvě, Damašku, Bagdádu nebo Plzni, přestaňte jim házet hlasy v hitparádách, nevšímejte si jich, neposlouchejte je, jsou to jen zakomplexovaný děti, co nikdy nedospěly. Zaslouží si soucit a pomoc, ale rozhodně ne obdiv. Měli by se bavit jako normální lidi a dělat něco užitečnýho, ale to voni ne, voni potřebujou pofoukat bebíčka skrz nenávist k ostatním a šíření strachu. Stejně jako ISIS, kterej se snaží zasít etnickou a náboženskou nenávist v Evropě a s každým nevinným muslimem, kterého budete chtít perzekuovat, jste o krok blíž k tomu splnit jejich skvostnou agendu a podílet se na džihádu. Svatá prostoto!

Jste blázni, pokud nepoužíváte oči a nevidíte, že zatímco muslimským klukům někdo slibuje panny, když se odpálí v metru, tak nám slibují mír a budoucnost, když všechny muslimy deportujem někam pryč a u toho chřestí zbraněmi, maj na palicích natažený kukly, sedí někde ve sklepě obklopeni hřbitovními svícemi a otrhaným torzem toho, co zbylo z český vlajky. Lidi, co burcujou do zbraně, jsou po celým světě stejní, nevěřte na hajp, tohle není cool, je to nevkusný, hloupý, trapný, zabržděný a pitomý. A kdybych nevěděl, že to končí lidmi v peci nebo v gulagu, tak bych se snad i smál.

Tomáš Ortel totiž neříká nic jinýho než „hele, pojďme se zabíjet, ať je sranda, nějak nevím co jinýho se životem“. Úplně to samé říkají džihádisté.

Kanaďané volí liberalismus a respektují diverzitu

Letos v Kanadě skončila dlouhá doba vlády konzervativců. Ve federálních volbách zvítězila Liberální strana Kanady (Parti libéral du Canada) podílem 39.47% hlasů. Ač se to tak z ČR momentálně nezdá, stále existují státy, v nichž slovo „liberál“ není považováno za sprosté. Dnes Kanada přivítala svůj nový kabinet vedený premiérem Justinem Trudeauem, jehož polovinu tvoří ženy. Na dotaz novinářky proč je pro něj tak podstatný 50% podíl žen (konkrétně tedy 15 žen z celkem 31 ministerských křesel), Trudeau odpověděl jednoduše: „Protože je rok 2015.“ Dovolím si interpretaci: ženy tvoří plus minus polovinu všech obyvatel planety Země. Přesně takový by měly mít i podíl na moci.

V českých podmínkách je něco takového zatím sci-fi, ale v případě kanadské vlády jde dokonce o ságu na pokračování. Někteří členové nového kabinetu by totiž asi našince více než překvapili. Seznamte se, tohle je Harjit Sajjaan, nový ministr obrany. Vyznáním sikh. Přesvědčením liberál. Narodil se v indickém Pundžábu. Veterán z Afghánistánu a Bosny. Nositel nejvyššího kanadského válečného ocenění.

FED-LIB-LT-COL-HARJIT-SAJJAN-Bod

Na fotce níže je nová kanadská ministryně demokratických institucí, Maryam Monsef, respektive hezky persky مریم منصف, narozená v Afghánistánu. Je ročník 1985, je jí tedy pouhých 30 let. Do Kanady přišla jako uprchlík. To jsou ti lidi, jak jim většina společnosti odmítá útočiště.

stažený soubor

Je to šok? Pro mnoho našinců nejspíš ano. A to je není dobrá vizitka. Pozastavovat se nad původem lidí je něco, co dle mého názoru nepatří do třetího tisíciletí. Jsem přesvědčený, že lidi bychom měli rozlišovat jako individuality a výhradně podle jejich jednání a charakteru. Protože žádné jiné atributy jednoduše nejsou podstatné. Vyznání, rasa, etnicita, sexuální orientace ani pohlaví. Nic z toho nedefinuje lidské bytosti, ať už jde o naše sousedy nebo o volené zástupce lidu.

Tak velká gratulace téhle usměvavé partě lidí a přeji jim, ať si vyhrnou rukávy a úspěšně se poperou s každou výzvou. Přeji jejich zemi a lidem, co v ní žijí krásnou budoucnost.

O migraci po česku – vzpomínky na červen 2015

10676390_10206951636290795_2932132887665245816_nNa jaře 2015 jsme se stali svědky zajímavého fenoménu. Když začaly český mediální prostor zaplavovat příspěvky o topících se lidech u pobřeží Evropy, reakce části naší  (a posléze se ukázalo, že fenomén platí pro celou Evropu) veřejnosti byla šokující. Objevovaly se smyšlené zprávy o tom, že lidé prchající z válečných zón a tuhých diktatur jsou „invazní armádou Islámského státu“ a začaly o nich kolovat doslova legendy. Téma migrace se poprvé stalo velkým kontroverzním tématem v českém mediálním prostoru, a to navzdory faktu, že Česká republika se již v historii stala cílem cesty mnoha válečných uprchlíků, a to i muslimů – naposledy během rozpadu bývalé Jugoslávie.

České diskuze pod články na zpravodajských serverech a sociální sítě zachvátila nečekaná vlna nenávistných komentářů, jejichž původ spatřuji zejména v obrovském množství dezinformací, jež se sociálními sítěmi i prostřednictvím řetězových emailů (navzdory tomu, že jde o fenomén, který technologicky patří hluboko do 90. let minulého století) začaly šířit. Mnozí Češi zjistili, že se jejich přátelé a známí začínají chovat jako lidé vymytí propagandou – lidé, jimž byl pojmenován vnější nepřítel, kvůli němuž jsou nyní ochotni schvalovat státní vraždu jiné skupiny obyvatel, přejí jim smrt nebo dokonce rovnou berou zbraně do rukou.

V té době ještě v mediálním prostoru nebyly výrazněji slyšet hlasy, které by chtěly řešit problém migrace racionálně, s chladnou hlavou a bez negativních emocí. České politiky nebylo slyšet. Většina „normálních“ obyvatel jako kdyby nevěřila vlastním uším, co slyší od svých přátel, známých a rodinných příslušníků, a tak často raději mlčela, než aby se vydala všanc verbálnímu lynči, který by následoval. 22. 6. 2015 jsem na Youtube nahrál toto video. Na poměry mých dosavadních aktivit mělo nebývalý dosah a počet zhlédnutí, sdílelo ho množství pro mě cizích lidí, z nichž mnozí cítili jakousi úlevu, že ne všichni si myslí, že je třeba válečné uprchlíky střílet. Chodilo mi však také velké množství výhrůžek, a to i fyzickou likvidací. Všimněte si přitom, že ve videu neříkám, že je třeba uprchlíky vítat či přijímat. Říkám jen, že je třeba vést o problému migrace racionální dialog a odmítnout násilí jako řešení problému.

V té době se ukázalo, že česká společnost je nebývale polarizována. Poznal to každý člověk na vlastní kůži, pokud se úplně neuzavřel do sociální bubliny mimo veřejné dění. Již nešlo o výši daní, rovnou či progresivní formu, nešlo jen o poplatky u lékaře. Začalo jít o lidské životy. Jedna část obyvatel získala pocit, že o jejich. Druhá část obyvatel zase, že o životy válečných uprchlíků. V polovině roku 2015 se začalo ukazovat, že procházíme silnou hodnotovou krizí. Ti bystřejší si uvědomovali, že jde o součást ještě větší zkoušky, jíž musíme obstát a že pokud by se nálada ve společnosti radikalizovala a polarizovala dále takovým tempem, míříme směrem k následkům, jež odmítám vyslovit nahlas.

Jedno je jisté: kdo řekl v červnu svůj názor, čelil zlověstným zprávám. Dnes, o půlroku později, krize stále trvá, byť ty nejvyhrocenější emoce již naštěstí, zdá se, zmizely. Nyní již skutečně vedeme dialog, byť opatrný a neumělý.